Sunday, 30 January 2011
Havajske Ostrovy - Waikiki Beach - Americky Fotbal - Diamantova Hlava
Last day in Hawaii
We got up early this morning, it wasn't dificult because we're still on San Francisco time which is 2 hours in front. Our aim was to crack Diamond Head before noon when we had to check out. Diamond Head is an extinct volcano crator which you can climb into and up to the top. It was a good 30 minutes march from the hotel, then a steep climb with lots of steps. Obviously we were prepared, with water, proper shoes and sun cream, but it amazed us how many flip flops we saw. I had a proper sweat on when we reached the top, and this was at 9.30 in the morning, I'd hate to try it during the heat of the day.
The views from the top were truely impressive. Lush green mountain sides, sprawling city skyscrapers of Honolulu, and the royal blue Pacific all in one. Close your eyes and imagine it, then marvel at our mobile phones attempt to capture it! We have better pictures on the proper camera that I'm sure we will bore you with on our return! For now, whilst I'm sat in a water front bar, typing in my phone, it will have to do. It's ok, don't feel sorry for us, we have beers.
So a quick shower and check out, we still couldn't tell for sure if the ship had arrived this morning. The one thing that I had hoped to see from the top of diamond head, was the ship. The ship Webcam was offline too, so couldn't see where it was. But the taxi driver reassured us that she had docked this morning and I was relieved to see her again as we got closer.
Getting back on was a bit more hassle than we'd anticipated but we made it. You see they'd taken our ships cards from us when we got off in SF, so they had to make some calls and reissue them as we waited on the dock. As previously, Katie is not British so she didn't enjoy the wait, nor make friends with the officials :-)
When I have a proper keyboard in front of me, I'll try to describe the feeling of returning after having to think for ourselves.
After a free lunch on board, we headed out again in search of sand and surf. We only found rocks. Nice ones, but rocks none the less. And that, my friends is what led to us being sat in a bar, on the water front, drinking beers. Not a bad last day. Dinner on board sounds good tonight, we missed our dinner companions. And the service. And the food. And not having to think too much.
Saturday in Honolulu time to get back home....on Arcadia:-)
Saturday, 29 January 2011
Friday in Waikiki
Friday, 28 January 2011
And few more pics from our 1st day in Waikiki
Few pictures from Hawai
27. leden 2011 – Aloha! Vitejte na Havajskych Ostrovech – Honolulu - Oahu
Terminal byl lehce chaoticky a Chris si neodpustil poznamku, ze evropska letiste jsou lepe oraganizovana, ale nakonec se nam celkem nez problemu podarilo odbavit a absolvovat vsechny kontroly. Nic uzasneho v terminalu co by stalo za zminku snad ani nebylo. Jedna s prijemnych veci je, ze muzete na 45 minut vyuzit mistniho bezdratoveho pripojeni, ktere je zdarma. Signal byl celkem slaby, i kdyz jsme se jako spravni geeks snazili stat primo pod antenou! Chris chtel zkusit pomoci Skype zavolat tatkovi do Anglie, ale nakonec jsme pokus museli vzdat. Pak uz byl cas nastoupit na letadlo a musim rict, ze presne podle planu, jsme uz kolem 10:20 nastupovali do letadla. Chris diky svym nalitatym milim mohl zistkat nase letenky skoro zdarma a navic jsme mohli zvolit Economy Plus, coz je predni cast kabiny, kde je trochu vice mista a sedi po stranach jen dva lidi vedle sebe. Letime v Boingu B777 Overwater, to asi ze tohle letadlo umi lepe pristavat na mori, protoze samozrejme krome zeme v San Franciscu a pak zase Honolulu, cely let probiha nad Tichym Oceanem.
Jedna ze zajimavosti co probiha na tomto letu, a pouze na letech United Airline, co letaji na Havaj je hra, ktera se jmenuje: “Uhodni presny cas, kdy budeme presne v pulce letu na Havaj”. Kapitan letadla nam sdelil nasledujici informace: Cas odletu ze SF: 11:10, delka letu: 2144 mil, delka letu v hodinach: 4:56 minut, rychlost: prvni polovina letu: 477 mil za hodinu/ druha polovina letu 474 mil za hodinu, vitr fouka proti nam rychlosti 23 mil za hodinu. Kolik bude presne hodin, az budeme na puli cesty? Pokud vas to zajima, tak toto jsou nase odhady v hodinach, minutach a sekundach: Chris: 13:36:34, Kaca: 13:45:14.
Obavam se vsak, ze moje znalosti z fyziky, specialne s propoctem toho vetru, asi nedopadnou zcela dobre, ale pokud zjistime, co byla spravna odpoved, tak vam to jiste dame vedet.
Takze jen tak pro zajimavost, vitezny cas byl 13:34:42, takze Chris byl opravdu velmi blizko, bohuzel to k viteztvi zcela nestacilo.....
Musim rict, ze se na Honolulu opravdu tesim, uz jsme v letadle zkusili Mai Taj, coz je Havajsky specialni koktejl, tak verim, ze nas privitaji s usmevy a ALOHA na rtech. Je super, ze mame trochu vice casu, nez nasi pratele z Arcadie, kteri dorazi az v sobotu rano a pravdepodobne jsme je uz po ceste nekdy minuli. My mame pul dne dnes ve ctvrek, cely patek a pak i celou sobotu, ze budeme kolem 19.hodiny odplouvat. Az pristaneme, tak bude asi neco po 14.hodine mistniho casu, coz znamena, ze mame presne o 11 hodin mene, nez v vy ted Cechach, coz je naprosto blaznive. Pak uz bude zbyvat asi jen 2-3 posuny o hodinu a pak se najednou objevime o den napred. Jestli to jeste ted nechapete, tak to nevadi, protoze ja zatim taky ne, takze vam o tom povim vice, az se to stane.
24-26. leden 2011 – Par dni ve meste umelcu, poetu, blaznu a nadsencu San Franciscu
Kazde nove misto, kam jste pricestovali naprosto poprve ma sve zvlastni kouzlo a je to zkusenost plna nadseni, trochu strachu a ocekavani. Jiste jste si ono misto nejak vysnili a predstavili ve vasich snech a predstavach, podle obrazku, knizek a zaberu v televizi, ktera jste za ta leta shledli.
V San Franciscu jsme pristali u mola 35 (Pier 35) v pondeli 24.ledna hned po sedme hodine rano. Pote co imigracni urednici – bylo nam jich prideleno asi 15, coz je pry nad ocekavani skvele, nekdy dostanete jen 3 na celou lod! – nastoupili na lod a usadili se v mistnosti “New Horizonts”, kde za normalniho dne mensi skupinky celkem tak 50 spolupasazeru hraji bridz, a kazdy musel projit kontrolou a setkat se s oficirem z oka do oka. My jsme narazili na Americkeho Cinana, a celkem nas proklepnul, hlavne me, kdyz videl, ze nemam anglicky pas, tak trochu prudil. Pak jsme se mu asi taky zdali trochu mladi byt na zaoceanske lodi, tak chtel mit jistotu, ze nechceme zustat na stalo. Byl by to asi celkem dobry zpusob stehovani se z/do Ameriky, hlavne protoze muzute vzit nalod uplne vsechny veci co chcete. Po imigracni prohlidce jsme si jeste v kajute rychle dobalili nase prirucni zavazadla pro 5 dni a noci mimo nasi lodni zakladnu a vydali jsme se objevovat pristav a prilehle okoli.
Pier 33 je molo,kde parkuji lode co jezdi na ostrova Alkatraz, kde je byvale Americke vezeni - z let 1934-1963, jelikoz jsme sli kolem, koupili jsme si listky na stredu rano, kdy jsme se rozhodli tento ostrov, kde se mimo jine natacel i film Skala, navstivit. Nase dalsi zastavka byl Pier 39, kde je mnoho mistnich restaraci, obchodu ze suvenyry, krasny vyhled na Alkatraz a Golden Gate most a take kde se vyvaluji na molech tuleni! Plovouci pontony pro ne byly specialne vybudovany a lodky a jachty zde nesmeji kotvit. Dobra stovka tulenu se zde vyvalovala, kdyz jsme se zde byli podivat my. Je celkem legracni je pozorovat, jak se hasteri a jak se jejich velka tela svali do vody a najednou jsou z nich cile a mrstne potvurky. Ziji normalne ve volne prirode a pontony jen vyuzivaji k tomu, aby si schrupli na slunicku. Tim, ze jsou zde chraneni a mistni organizace se o ne dobre stara, tak se jejich populace rok od roku z vysuje a i kdyz pry odplouvaji az 500 kilometru daleko, tak se zase vzdy vraci do San Francisca.
Kdyz jsme se dokochali pristavem, vyzvedli jsme si na lodi nase kufriky a vydali jsme se vzhuru dalsim dobrodruzstvim. Ubytovali jsme se v hotelu Adagio nedaleko Union Square – coz je jedno z nejznamnejsich namesti v San Franciscu – a sli se podivat po mistnich obchudkach. Hned z dalky jsem zahledla obrovske Old Navy, takze jsme se tam rozhodne museli zastavit a koupit par hardriku. No preci tam nenechate dziny za $8.00 J . Take jsme navstivili Irskou Restauraci, kde Chris jiz parkrat byl a taky tam slysel skvelou kapelu, kterou pry chtel aby nam hrala na svatbe. Tentokrat tam nikdo nehral, ale i tak atmosfera byla velmi prijemna a tak krome ochutnani mistniho piva Sierra Nevada jsme si dali i neco dobreho k veceri. Protoze to byl pro nas dlouhy den, tak jsme se pomalu rozhodli vratit do hotelu, a ja jen co jsme lehla, tak jsme hned asi kolem 21.hodiny usnula a Chris me po chvili nasledoval. Byl to prijemny den a hlavne teplota byla skvela kolem 20 stupnu na slunicku, coz je pry pro mistni leden neobvykle, takze preci jen to globalni oteplovani bude mit neco do sebe, i kdyz co se tyce Evropy, pak si nejsem zcela jista! J
25. leden 2011 – Muir Park Redwoods a
Extranomical Tours Minibus nas v osm hodin rano vyzvedl z nasi hotelove zakladny a meli jsme namireno za dnem plnym novych dobrodruzsvi. Vylety jako tento jsou v San Franciscu celkem typicke a operuji tu ruzne male ci vetsi spolecnosti, Chris tento vylet predem objednal asi 4 dny predem on-line. Nase vyprava se celkem skladala ze 14. ucastiku, pruvodce a ridic Andy, dale skupinka 6 lidi z Chicaga, 2 kamaradky z Chile, Par z Kanady, doktorka z Irska a my dva Chris z Anglie a Kaca z Cech. Kdyz jsme vsechny vyzvedli, tak jsme meli namireno pres Golden Gate most a dale asi 45 minut od San Franciska. V okoli je mnoho kopcu a hor, takze cesta byla celkem zajimava a zcela jiste tocita.
Neco po devate rano hodine jsme dorazili do Narodniho parku Muir Redwoods, kde se nachazejich stromy Redwoods – pribuzne Sekvojim - stromy jsou az 85 metru vysoke a sire kmenu je az 4 metry v prumery. Prumerne stromy v tomto parku jsou 500 – 800 let stare, ale jsou tam i takove, ktere maji vice jak 1000 let! Tak ted si predstavte prochazku mezi temito starecky, ktere uz byli na svete, kdyz Krystof Kolumbus v roce 1492 objevil Ameriku a nektere pamatuji pocatek druheho tisicileti. Jiste maji pribehy, ktere bohuzel ale nikdy nepovi, protoze zatim zadny clovek moc dobre nemluvi reci stromu. Diky tomu, ze jsme prijeli velmi brzy, nebylo tu jeste mnoho navstevniku, a tak jsme si mohli pekne vychutnat ticho, bublani mistniho potucku a sepotani stromu. Preci jen je leden, takze priroda lehce odpocivala, ale i tak vsechno bylo krasne zelene a bylo co pozorovat. Asi po hodine a pul kochani se, foceni a pokusu udelat nejaky document na nasi videokameru byl cas vyjet o kousek dale a presunout se do oblasti vina, kde se v tuto chvili nachazi asi 600 samostatnych vinic.
Hned po vyjezdu z narodniho parku na temer pod kola skocilo asi 15 divokych krocanu! Nevim,zda jste neco takoveho nekdy videli, ja tedy ne a mela jsem chvilku pocit, ze jsem nekdy v praveku! Byly to pekne velky mrchy, skoro tak vysoke jak dospely pstros a jeste trochu macatejsi. Ted si tak rikam, ze ta pulka, co jsi mamko na Vanoce koupila co mela tech 12 kilo, jestli on to nakonec nebyl baby divoky krocan, protoze tihle macici museli mit tak kolem 50kilo minimalne! Cesta pokracovala celkem poklidne bez dalsiho setkani s mistni zvirenou, i kdyz Andy nas varoval pred divocaky a muflony. Asi po 40 minutach jizdy jsme dorazili do nasi prvni vinice “
Tentokrat se jednalo o Italskou Rodinu Jacuzzi, ktera mimo jine stoji za vynalezem vyrivky nebo-li Jacuzzi! Budova se stylu Italske vily z pocatku 20. stoleti – pouze vsak postavena asi pred 2 lety – pusobili velmi pratelsky. Pani Zena, co se nas ujala, a jeji rodina puvodne pochazela z Chorvatska a do italske rodiny se privdala, byla velmi pratelska a po klasicky 5-ti ochutnavkach nam s usmevem na tvari nabidla i jejich sampanske a desertni cervene vino, obe byla velmi lahodna. Ve vedlejsi mistnosti jeste byla ochutnavka olivovych oleju. Pokud jsme si az do ted mysleli jako ja, ze vsechny preci chutnaji stejne, tak ted je ten moment se presvedcit o svem omylu. Na ochutnavku zde bylo asi 7 zakladnych druhu, dale 5 ovocnych – pomeranc, limetka, citron, merunka a mandarinka a 4 s prisadami – cesnek a bazalka, oregano a parmazan, cibule a ocet, tymian. Nekolik jsme samozrejme museli ochutnat, ale nakonec to preci jen vyhralo vino a s naruzovelou lahvi Pinot Grigio – Rulandske Sede – a 4 kamennymi Jaccuzi podtacky jsme se nalodili zpet do naseho Exranomickeho busiku.
Den se pomalu blizil ke konci a my se museli vydat zpet do San Francisca. Diky tomu, ze jsme si vsichni chovali slusne a bylo jeste dost casu, mohli jsme se zastavit na vyhlidkovem bodu, odkud byl naprosto kouzelny vyhled na
26. leden 2011 - Alkatraz - Pevnost na ostrove a Americke vezeni v letech 1934-1963
Jak uz jste videli z fotek, co jsme stihli pridat, byli jsme ve stredu navstivit Alkatraz. Byla to velice zajimavy a trochu mrazivy zazitek. Urcite to za navstevu stalo a uz ze jsme si jen mohli zase uzit trochu lode a zvyknout si na to co nas ceka za par dni.
Natocili jsme nejake video a udelali par fotek, ale pokud vas opravdu zajima historie Alkatrazu, tak bud doporucuji navstevu a nebo se podivejte na tento link: http://www.nps.gov/alca
Alkatraz je urcite jedna z veci, ktera urcite stoji za navstevu a pokud se zpatky do San Francisca zase nekdy podivame, tak urcite znovu navstivime :-)
Thursday, 27 January 2011
Greetings from San Francisco
The view from Alcatraz Island with the Golden Gate in the background |
The (dark) view from the top of Lombard St, the most crooked road in SF! |
Tuesday, 25 January 2011
Thinking for ourselves
We made it to San Francisco and the ship has left us. We're on our own now, and we're having lunch in Sonoma Valley, north of SF, before doing some more wine tasting, lovely weather.
Sunday, 23 January 2011
21. leden 2011 – Seznameni s lodnim doktorem a navsteva nemocnice
Nase lod ma asi 2100 pasazeru a asi 900 clenu posadky, coz uz jsem mozna zminila v mych predchozich zapiscich, co jsem vam ale jeste neprozradila je to, ze pouze asi jedna tretina asi 650 cestovatelu jede uplne celou cestu kolem sveta. Ti ostatni jedou treba jen z Anglie do San Francisca a pak se vraci letadle zpet do Anglie. Nebo treba cestuji ze San Franciska do Sydney, ci ze Sydney do Honkongu a nebo z Honkongu do Bombaje a nebo z Bombaje do Anglie. Podle mych internich zdroji nas v San Franciscu opousti asi 400 pasazeru a 450 nastupuje, coz znamena, ze nas bude na lodi ted o trochu vice a muzeme potkat zase nove zajimave lidicky.
Ve stredu 19. ledna den pred pristanim v Akapulku byla polovina pasazeru, co cestuji kolem celeho sveta pozvana na specialni obed, pozvani kapitanem Ianem Walterem a jeho posadkou. My jsme meli stul cislo 62 pro 6 osob hned u okna – nas normalni stul je 52 – takze jsme byli napjati s kym, ze se to tentokrat setkame. Stul 62 byl prostred pro sedm osob. 4 mista byla jiz obsazena dvema pary, ktery mohlo byt tak kolem 75 let. Za nedlouho jsme zjitili ze jeden par je z Nemecka a druhy z Belgie a vsichni meli 50 let vyroci od svatby! To jsme to chytli, ale nastesti se jednalo jen o jeden obed. Bavili se skoro celou dobu mezi sebou nemecky a stezovali si, jak vsechno je na lodi anglicke a jak jsou vsechny aktivity v anglictine, no nevim, co se divi, kdyz P&O je anglicka spolecnost, to si meli holenkove vybrat nejak Der Juvenghert, kdyz si chteli sprechtit po svojem. Nastesti sedme misto obsadil prijemny lodni doktor Johan Bernard puvodem z Jihoafricke Republiky, ktery atmosferu u stolu trochu rozptylil. Dali jsme se s nim doreci a zjistili, ze je na nasi lodi pouze stejne dlouho jako my, ale pro P&O pracuje jiz 10 let. Kdyz byl pred Vanocemi na lodi Oriana, tak dokonce zazil jeden predcasny porod – jednalo se o Filipinku, ktera tam pracovala a nikomu o tom nerekla - a to ani netusil, ze bude rodit dvojcata! To se pry ale stave jen jednou za zivot a navic to byl jeho prvni porod. Jelikoz jsme se o cast nemocnice velmi zajimali, tak nas Johan pozval na prohlidku lodni nemocnice.
Takze jsme nelenovali a hned den po Akapulku jsme nabidku prijali a prisli se podivat, jak to tam vypada a jak to chodi a co tam vlastne maji. Na prvni pohled to vypada jako u normalniho doktora. Na lodi pracuji dva doktori a ctyri sestry, maji rentgen, pristroje na rozbor krve, pristroje pro pripad infarktu, opticky pristroj na mereni zraku, vsechny mozne leky, 3 samostatne pokoje pro pripad, ze by nekdo musel zustat na luzku lezet, proste v nekterych ohledech mozna lepsi nez v kdejake nemocnici. Takze nam vsechno ukazal a vysvetlil, ucet nam nastesti nevystavil, byla to jen pratelska navsteva. Je dobre vedet, co na lodi mame pro pripad potreby, ale snad nebudeme jeho sluzby potrebovat. Marnici nam zatim neukazal a nemeli jsme ani odvahu se na to zeptat. Po pravde ale ani moc radeji nechci vedet, kde je. Zatim jsme zadnych “Kod Alfa” v lodnim rozhlase neslyseli, tak jsou vsichni zivi a zdravi! Sice pry byly asi dva infarkty, ale oba pacienti to prezili a jen museli byt vylozeni na Barbadosu. Tak nam prejte, at nam i vsem ostatnim zdravi moc preje a nemocnici navstevujeme jen za prateli! J
Friday, 21 January 2011
20. leden 2011 – Acapulco Mexico a zelvicky Jirka a Amalka!
Ve vsech pristavech zatim vylodeni bylo vzdy velmi jednoduche, ani v jednou pristavu jsme nepotrebovali nikomu ukazovat pas, jen jsme se vydali na breh s nasi kartickou od pokoje, takze to velmi zjednodusuje vystup i nastup, ze jste usetreni radne pasove kontroly. Bohuzel tim clovek neziska zadne razitko do pasu, ale to zas neni takova tragedie. Horsi to bude v San Francisku, kde celou lod imigracni urednici radne potrapi a dokud kazdeho neuvidi z oka do oka, tak nikoho nepusti na breh, takze to bude tak 3 hodiny zdrzeni, jeste ze zustavame par dni dele, jinak bychom si toto jak rika pruvodce “vsech nejoblibenejsi mesto” ani radne neuzili! Ale zustanme jeste chvilku v Acapulcu
Vypousteni zelvicek do sireho more se ukazalo jako velmi popularni vylet, protoze byl jiz nekolik dni pred pristanim zcela benadejne vyprodan a my jej nastesti objednali jeste nez jsme se na cestu vubec vydali. Autobus nas provezl celym mestem a meli jsme nekolik zastavem, abychom stihli stravit krajinu kolem nas. Acapulco je celkem kopcovite a na jeho pozadi se tyci Andy. Opravdu se nedivim, proc tu bylo zasazeno tolik scen z ruznych filmu, protoze skloubeni more a pisecnych plazi s horami na pozadi je opravdu moc hezke.
Kdyz jsme dorazili do Plazoveho klubu Elcanto Diamante Beach Club a na plaz, kde jsme meli vypouste zelvicky, privitali nas ovocnym drinkem a pak nam Monica a Juan – kteri jsou oba biologove – vysvetlili vse kolem techto zviratek, od toho jak sbiraji vejce, ktera by jinak z velke casti byla snedena ptaky, jak se zelvicky vyklubou a pak je musi poslat na cestu morem, vetsinou z 1000 zelvicek co poslou do sveta pouze asi 5 dosahne dospelosti! Maji dlouhou cestu, prvne musi uplavat asi 40 kilometru a pak nasednou na proud, ktery je odveze nekam do Atlantiku. Presne tak jak je to ve filmu Hledani Nema, takze jestli si tu uz nepamatujete, jak tam zelvy cestuji, tak na to mrknete . Behem sve dlouho cesty potkaji mnoho nepratel, tazke neni divu, ze mnoho z nich nestihne dospet. Po sedmi letech se pry vrati zpatky na plaz, kde poprve okusili more, nikdo nevi, jak to zpatky najdou, ale proste asi maji maly radar a ted je zase doveze zpet do jejich domoviny. Take teprve az jim je asi 3-4 roky tak lze rozpoznat jejich pohlavi, takze jim musite dat dve jmena, aby az dospeji, tak se nemuseli stydet pred svymi kamarady!
Chris a Ja jsem kazdy dostali jednu zelvicku a bylo to naprosto nepopsatelne drzet jemne mezi palce a ukazovackem toto male stvoreni! Vetsina z nich je asi 24-48 hodin stara, takze chapete, ze jsou to uplne malinka miminka! Musite je prvne chvilku jemne pomazlit, pak je nechat ucitit morsky vzduch, pak jim poseptate jejich jmeno - Chris mel Jirika ci Jirinku a moje se jmenovala Amalka nebo Amal - a pak je postavite asi 3 metry od more a oni si sami musi najit cesticku. Je to uzasne, velmi dojemne a taky trochu smutne divat se jak se nemotorne potaceji smerem k more, ktere take muze byt jejich zkazou, ale to je jejich udel, takze jen musime doufat, ze se tem nasim capartum nic spatneho nestane. Jeste dlouho jsme je pozorovali jak si razi cesticku pres vlny. Maji v brisku zasobu jidla na sedm dni a pak se musi zacit starat o sebe sami. My jsme rekli Jirikovi a Amalce aby na sebe davali pozor a tak snad to dobre dopadne a my je v roce 2018 budeme moci prijet zkotrolovat. Pokud se nekdy vydate do Mexika, urcite se na toto misto musite podivat a s vasim zelvickama se potkat a pomoci je vypustit do prirody. Jsou totiz ohrozeny druh, tak potrebuji tu nejvetsi ochranu. Kdyz vyrostou, tak budou mit asi 1-1,5 metru a muzou se dozit asi az 90 let, takze vidite, ze to za to stoji.
Po ceste zpet jsme se nechali vyhodit ve meste abychom si mohli trochu uzit atmosferu a nadychat se mistni kultury. Brozdali jsme se po plazi, v mistnim baru ochutnali pravou mexickou coronu s celou limetkou, bylo nam na plazi nabidnuto vse od sperku, tricek, slunecnich bryli, hodinek, vodnich sportu a masazi, takze jsme museli slusne spanelsky odmitat “no gracias”. Take jsme se zastavili ve sportovkach a ja si konecne mohla koupit balon na basket, takze ten mame sveho pana “Wilsona” takze snad nikde neztroskotame ani ho nevyhodime omylem z lodi a budeme si s nim moci hrat!
Byl to opet skvely den, plnych novych a neopakovatelnych veci. Kdyz byl cas opustit Acapulco, sedeli jsem na nasem oblibenem miste u bazenu Aquarius a pozorovali, jak se krajina vzdaluje a pomalu ztraci a za zvuku pisni a zare slunce jsme se vydali nasi dalsi cestu a vzhuru novym dobrodruzstvim.
Acapulco
After a really nice Mexican lunch and a couple of obligatory Corona beers, we could relax for a while before returning to town. We decided to ask the coach to drop us off in the town so we could walk back slowly to the ship. So we spent the afternoon walking along the beach and stopping for the odd beer here and there. It was hot but not as humid as it was in the Caribbean.
In the main, the Mexican people seemed very friendly. We must have said "No Gracias" about 50 times as people tried to sell things, but they were not too persistent, leaving you alone. The city itself is not the celebrity haven it once was, although there are some lovely houses with beautiful views, it also has a scruffy feel in places, much many other cities i guess. There is also a lot of development still going on with new golf courses, resort accommodation etc.