Sharm el-Sheikh je male mesto a spolecne s Na’ama Bay je situovano na Sinajskem poloostrove. Sinaj rozdeluje Afriku od Asie a nachazi se ve stejne zemepisne sirce jako treba Tampa Florida, Grand Canaria ci Mount Everest. Tato cast Egypta je letni i zimni letovisto pro dovolene u more, popularni predevsim pro krasne plaze a puzracne Rude more, pro potapece a jachtare.Obe mesta jsou predevsim postavena pro turisty, takze je to opravdu misto pro dovolenou u more a pro objevovani monumentu Egypta jsou k dispozici ½, 1 a nekolika denni vylety, ktere nabizi nekolik cestovnich kancelari, ktere jsou primo v centru Na’ama. Takze tohle vsechno zni velmi pekne pro den straveny na zlatavem pobrezi a na takovy den jsme se presne tesili.
Chteli jsme si dne u more uzit co nejvice a tak uz po osme hodine jsme vyrazili taximek smer Na’ama Bay. Jean zde loni stravila dva tydny dovolene, takze misto znala velmi dobre, a my jsme se rozhodli ze i dnesni den stravime ve spolecnosti Jean a Trevora. Jelikoz vetsina plazi patri k hotelum a ty verejne jsou velmi male a nicmoc, Jean zarezervovala dva pokoje pro den ve velmi peknem hotelu Hilton, ktery mel i dlouhou a moc peknou soukromou plaz. Cely complex Hiltonu byly jen prizemni apartmany, takze se tu netycily zadne oskolive vysoke hotely a cele prostredi a areal byl opravdu moc hezky. Prvne jsme se ubytovali v nasem pokoji, ktery jsme meli k dispozici po cely den a mohli jsme si tu nechat vsechny veci, prevleknout se tu a take pouzit sprchu. Dlouho jsme neotaleli oblekli jsme si plavky, vzali nase snorchly a surfboard a vyrazili na plaz. Zde jsme mohli vyuzit lehatek a slunecniku, ktere byli vyrobeny z listu kokosovych palem a cela plaz nebylo moc prelidnena a bylo to velmi prijemne. Zdalo se, ze hotely tu byly celkem prazne, protoze nedavny vyvoj udalosti primel velkou cast turistu k tomu, aby svuj pobyt zde bude odlozili ci zrusili. My jsme byli radi, ze tu muzeme byt a uzivat si slunicka a prijemne chadiveho more.
Behem chvilky jsme se vydali objevit mistni podmorsky zivot a protoze jsme mohli snochlovat primo od brehu, bylo se opravdu cim kochat. Pokazde, kdyz jsme se vydali snorchlovat, tak zazitek byl trochu jiny. Zde jiz metr od brehu plavaly ryby vsech druhu a barev a co se do poctu a barev ryb tyce, myslim, ze to tu bylo jedno z nejlepsich snorchlovani , co jsme zatim zkusili. Dokonce jsme poprve videli i rejnoka, ktere ho se nam nikdy predtim ve volne prirode spatrit nepodarilo. More tu bylo celkem melke, voda byla pouze tak na pas, takze jsme museli trochu davat pozor, abychom nenarazili na koraly. Opravdu jsme si to opet uzivali, trochu nas vystrasili meduzy, ale protoze tentokrat byli lehce do fialova, bylo celkem snad se jim vyhnout. Myslim, ze jsme snorchlovanim stravili pres dve hodiny a protoze nam pak uz byla trochu zima, sli jsme se trochu projit do mesta, ktere bylo opet celkem vylidnene, ale obchudky a ruzne stanky a restaurace vypadali velmi lakave. Krome par pohledu a dalsich drobnosti jsme ale nic nekoupili. U stanku s pohledy se mladik co je prodaval spis zajimal o to, kolik velbloudu pry za Jean a kolik za mne, takze jsme se s nim zasmali a rekli jsme mu, ze na to by nemel, ze tak aspon 500 az 1000 velbloudu by bylo ok. Kdyz on na to pak tedy prikyvl, Chris to prepocital na libry a zjistil, ze by na mne zas tolik nevydelal a ze me tedy prodavat nebude a ze si me radeji jeste necha!! :-)
Obed jsme stravilli v prijemne restaraci primo na plazi, kde nas nalakali, ze prave meli Happy Hour, tak jsme ochutnali mistni speciality a take mistni Egyptske Pivo. Obe bylo velmi dobre a jeste umocnilo, nas pohodovy den, kdy jsme nemuseli nikam spechat a nikam se honit. Po obede jsme se vratili k nasim lehatku a jeste par hodin uzivali slunce, pruzracneho more a snorchlovani. Tentokrat hned u brehu, kde jsme byli mi, jsme objevili dalsi koral a opet se to tu hemzilo rybami a podmorskym zivotem. Myslim, ze jsme pro dnesek meli opravdu ten spravny pocit dostatecneho vysnorchlovani! Opravdu se nam tu moc libilo, dokonce jsme uvazovali nad tim, zustat tu 10 dni a pak letet zpatky do Anglie, protoze se nam to znalo jako lepsi reseni nez byt na mori. Nakonec z toho nic nebylo a po pate hodine jsme se jeste stihli osprchovat, pobalit nase veci a vydat se zpatky do pristavu, kde jsme se nalodili na nasi Arcadii. Kdyz jsme odpolouvali tak slunce uz krasne zapadalo a byl to opet prijemny pocit odplouvat za svitu slunce a mit moznost byt jen v tricku a v kratasek.
Nas vecer byl velmi kratky a prakticky, protoze jsme vedeli, ze hned dalsi den nas ceka velmi dlouhy den a vstavani jiz kolem 3.hodiny rano. Takze jsme meli jen rychlou veceri, pripravili jsme si veci pro nas treti den v Egypte a sli rychle po 22.hodine na kute.
Showing posts with label Czech. Show all posts
Showing posts with label Czech. Show all posts
Sunday, 27 March 2011
Friday, 25 March 2011
18. brezen 2011 – Safaga, Egypt – Udoli Kralu – Chram Luxor – Chram Karnak
Od te doby co jsme za sebou nechali Mumbai, Indii a vlastne celou Asii uplynulo celych 6 noci a 5 dni, ktere jsme stravili na mori, castecne na Indickem oceanu a pak Zalivu zvanem Aden, ktery je neblaze prosluly aktivitou somalskych novodobych piratu. Jen behem tohoto roku se pokusili unest asi 20
Takze kdyz jsme 18. brezna dorazili k brehum Egypta, byli jsme celkem radi, ze jsme tuto cast sveta prezili bez uhony. Chris litoval toho, ze nenechal udelat tricka z napisem “I survived the Golf of Aden” (Prezil jsem pruplav Zalivem Aden), protoze na
Spolecne s Trevorem, Jean, Ann, Davem, Olliem a Phil jsme vyrazili na breh s nalepkou cislo 11, coz bylo i cislo nasehou autobusu. Celkem na tuto exkurzi jelo asi 20 autobusu, takze to bylo neco pres 800 lidi. Bylo treba tuto zmet lidi dobre organizovat a k memu prekvapeni se jim to celkem darilo. Nase pruvodkyne se jmenovala Dina a mela vystudovanou Egyptologii na univerzite v Kahire. Jak se pozdeji ukazalo velke mnozstvi pruvodcu, maji velmi podobnou kvalifikaci. Cesta do Udoli kralu, kde byla nase prvni zastavka trvala temer 3 hodiny. Dve hodiny jsme jeli pousti a horami a pak jsme pokracovali kolem kanalu reky Nil dale na jih. Cestou jsme dostali vsechny nezbytne informace o historii a vyvoji davneho Egypta a take informace o revoluci, ktera v Egypte probehla 25.ledna 2011 a kterou jsme velmi pozorne sledovali ve zpravach, protoze to vypadalo, ze nase 3 zastavky zde mohou byt ohrozeny. Nastesti se vsechno uklidnilo a tak jsme tu i my dnes mohli byt a nerusene jet autobusem do Udoli Kralu. Kdyz jsme dojeli na misto a vystoupili z autobusu, byli jsme behem vteriny obklopeni prodejci, kteri se nam snazili prodat od suvenyru, pres pohledy az po ruzne knizky. Pamatovala jsem si z minula, ze se zde nesmi delat zadne fotky a situace byla stale stejna i v roce 2011, takze proto barevne publikace s obrazky hrobek ze vnitr byli celkem popularni. Horsi bylo to, jakym zpusobem se vam je snazili prodat, takze si tak odradili vice zakazniku, nez ziskali.
Z parkoviste jsme museli jet jeste takovym malym vlackem, ktery byl tazen traktorem, asi jen 3 minuty a byli jsme u vstupu do komplexu. V soucasne dobe je zde objeveno 64 hrobek, kazdy den je vsak otevreno pouze asi 6, aby dopad svetla a lidskeho faktoru byl co nejmensi. Vstupenka vam zarucuje vstup do 3 hrobek, ale kdyz straznemu pred vchodem date dolar, klidne vas pusti i do te dalsi, i kdyz uz mate vasi vstupenku 3x procvaklou. My jsme bohuzel meli cas jen navstivit 3 vybrane hrobky a podarilo se nam od skupiny z naseho autobusu odpojit a tak jsme si mohli objevovat trochu po svem. Vsechny hrobky jsou oznaceny symbolem K.V. a pak nasleduje cislo, to znaci v jakem poradi byli hrobky objeveny. Nasi prvni zastavkou byla hrobka K.V. II coz je hrobka Ramssese VI., byla velmi zajimava a barvy i malby byli velmi dobre zachovany. I tak ale mate pocit, ze by se o tyto pamatky mohli Egyptane starat trochu lepe, protoze je zde mnoho zasahu turistu, ktery bezohledne ryji do zdi sve monogramy, ktere tu opravdu nemaji co delat. I tak je to uzasne, ze tyto hrobky jsou pres 3000 let stare a my ted mame moznost je navstivit a objevovat. Nase dalsi dve hrobky byly celkem hluboko pod zemi a jednalo se o hrobku
Z Udoli Kralu jsme odjizdeli plni dojmu a zazitku a urcite s pocitem, ze je to misto kam se nekdy vratime zpet. Nase dalsi zastavka by lobed v jednom z hotelu v Luxoru, ktery byl velmi pekny a honosny a za normalnich okolnosti bychom si ho pro misto na obed nevybrali, ale nesmite zapomenout, ze nas bylo pres 800 lidi a vsechny autobusy museli v escorte cestovat spolu, takze to bylo idealni misto, kde vsechny tyto lidi dobre nakrmit. Asi po hodine byl cas vyrazit dale kolem Chramu Luxor, kde jsme se zastavili pouze na chvili udelat part fotek. Nase hlavni zastavka byla Chram Karnak, ktery je s plochou 250 akru nejvetsim chramem na svete. Opet jsme si pripomnela nasi navstevu v roce 1994 a velmi dobre jsem si pamatovala radu sfing, ktere byly podel stezky k chramu.a pak take ruzne obelisky, sloupy a sochy.
Podle zakonu mesta
Zpatky jsme dojeli po 21.hodine a po dlouhem dni jsme byli akorat tak zrali jit rychle na kute. Jak uz jsem zminila, byl to den plny historie, ale take historie, ktera se zacala psat teprve tento rok. Egyptane byli velmi vdecni, ze jsme prijeli, protoze to ukazovalo urcitou podporu zmeny, o kterou vsichni tak moc stoji a o kterou se snazi. Moc jim to prejeme, ale podle me pokud se jim to podari, tak to bude zmena, ktera bude trvat tak 50 let, tak snad se mi sem za padesat let podari znovu zajet a budu moci videt to zmenu a bude to prijemne. To vsak bude zalezet pouze a pouze na nich, protoze toho co je pred nimi, je velmi mnoho a to se netyka jen Egypta, ale celeho Blizkeho Vychodu. Plni myslenek a dojmu z dnesniho dne jsme sli spat, protoze jsme vedeli, ze hned v sobotu nas ceka dalsi den, opet v Egypte, ale tentokrat trochu jiny Egypt, ne zcela ten pravy a skutecny, ale takovy, jaky maji radi lide, co si chteji uzit more, slunicka a plaze. A presne na takovy den jsme se opravdu moc tesili! J
Tuesday, 15 March 2011
12. brezna 2011 – Mumbai, India
Kdyz jsme se dnes rano probudili uz pred sedmou hodinou, tak nase lod byla jiz bezpecne upevnena u mola pristavu temer v srdci Mumbaje. Vedeli jsme, ze uz kolem osme hodiny budeme moci na breh a tak jsme ten sobotni den chteli zacit co nejdrive. Asi pred dvema tydny jsme se rozhodli zrusit vylet, ktery jsme pres P&O meli zarezervovany a vedeli jsme, ze tu dnes chceme nezavisle objevovat tuto zemi a mesto tolika protikladu. Chris z pocatku moc rad nebyl, protoze preci jenom je to cast s
veta, kde situace a pomery jsou trochu jine nez treba v Evrope, Americe ci Australii, ale i tak nakonec uznal, ze to je preci jen lepsi resen
i, ze byt v konvoji autotobusu a napospas spolupasazerum, ktere si nemuzete v tu chvili uz vybirat. My jsme se rozhodli vybrat nase partaky sami a proto jsme spolecne s Trevorem a Jean jiz nekolik dni pred pristanim v Mumbaji co nejpresneji planovali trasa nasi vypravy a co chceme videt a zazit. Nabiti informacema jsme se v osm hodin sesli na nasem znamem miste v Globe Divadle, cestou kopili jeste mistni znamky na recepci a tentokrat dvermi hned po prave strane recepce jsme vystupovali na breh. Ja jsem jeste slibila Jenifer, coz je jedna slecna co pracuje na recepci a pochazi z Indie, ze vezmu kufr, co chce vzit na breh a dam to jeji sestre. Posadka totiz nesmi zadna vetsi zavazadla odnaset z lodi, asi maji strach, aby jim v Indii a na Filipinach, odkud tak 80% posadky pochazi, nekteri takzvane nevzali roha. Kazdopadne ja jsem nemela problem s timto pomoci, i kdyz od Chrise a nasi dalsich pratel jsme dostavala tisice duvodu, proc to nedelat a jejich priklady a myslenky, co by se mohlo stat pochazeli primo z cerne kroniky. Takze i kdyz me tvrde zrazovali od toho pro nekoho neco brat na breh, ja jsem se nenechala podryt a stala jsem si za svym podivat se, co v tom kufru opravdu je a pak udelat jak jsme slibila. Jenifer se poradilo dostat jiz zminene zavazadlo plne obleceni a bot, ktere vyhodne nakopila v Malaysii, Thajsku a Hong Kongu, na breh jiz pred sedmou hodinou, takze se vsem velmi ulevilo, ze moje zodpovednost odpadla a ja nebudu muset jit do Indickeho vezeni, kde mne jiz vsichni krome Chrise temer videli. Vazne je tragicke, jak jsme ovlivneni ruznymi pribehy a filmy, az se sami bojime neco zcela normalniho pro nekoho udelat. Kdyz jsme se tedy dostali na breh, privitali nas tam 4 indicke damy v tradicnich sari a vsem udelali takovou tu cervenou tecku na cele, to znamena, ze vas vitaji v zemi v miru a stavate se jejich sestrou ci bratrem. Pak jsme jeste vsichni 4 zapozovali pred lodi , jelikoz nasi fotografove se snazi ulovit co nejvice fotek, aby si je pak lidi koupili, toto je jediny zpusob, jak si mohou vydelat nejake penize, protoze jsou pouze na provizi.
Pak uz jsme prosili terminalem, vymenili jsme libry na mistni penize Rupees. 1 libra je v tuto chvili asi 70 Indickych Rupees. Dale jsme pokracovali kolem kolony autobusu, kteri cekali na pasazery, kteri byli na organizovanych exkurzich. Az jsme do sli k zelene brane, kde jsme vsichni museli predlozit specialni zlutou karticku, diky ktere jsme byli pusteni na breh. Jeste jsem zapomnela zminit, ze asi 2 dny pred prijezdem do Indie, jsme vsichni museli na lodi projit setkanim s Indickym Imigracnimi uredniky, kteri nam dali razitko do pasu, zkotrolovali zda kazdy ma Indicke vizum, ktere jsme si poridili pred odjezem na tuto cestu, a pak kazdy dostal onu zlutou karticku, ktera mu umoznovala cestu z pristavu a opet zpet do pristavu. Celkove je to hodne papirovani a velka byrokracie, ale v zemi, ktera ma temer miliardu obyvatel to asi ani jinak nejde. Kdyz jsme tedy prijeli do Indie, pak uz jsme pas nikde ukazovat nemuseli, jen se proukazat zlutou kartou.
Kdyz se prosli zelenou branou, vedeli jsme ze ted budeme muset najit ten spravny taxik, ktery nas odveze vsude tak, kde se chceme podivat. Jen co jsme tou branou prosli, sesypalo se na nas tak 15 ruznych ridicu taxi, kteri nam za kazdou cenu chteli nabidnou sve sluzby. Vedeli jsme, ze jen v Mumbaji samotne je neco pre 70,000 registrovanych taxiku, takze bude z ceho vybirat. Jednu chvili jsme meli pocit, ze aspon polovina ceka prave v tomto pristavu, kdyz se na nas ze vsech stran vrhli. Puvodne jsem rekla, ze budu vyjednavat ja a chtela jsem najit nekoho, kde nebyl tak desne nazaveny dostat nas do sveho taxiku. Zatim co Jean byla jiz ve vyjednavani pravdepodobne s jednim z nejdravejsich podnikatelu, ktery nas za celych 2000 Rupees chtel dovezt tam kam budeme chtit. Vedeli jsme, ze 500 Rupees je asi tak ta spravna cena, na kterou jsme se po necelych 5 minutach dostali. Drive nez jsme vedeli jsme sedeli v taxiku znacky TAG zlutocerne barvy, do ktereho jsme se akorat tak ve ctyrech plus ridic vesli. Nas ridic se jmenoval Javeed a pri prvni prilezitosti ukazal svuj zajem dostat se do Anglie a nabidl Trevorovi, ze bude jeho osobnim ridicem, cemuz jsme se vsichni vcetne Javeeda zasmala, i kdyz mozna on to myslel i trochu vazne. Nase prvni zastavka byla tak zvana Dobbi Ghats, nebo-li verejna pradelna pod sirym nebem, kam si lide, co si to mohli dovolit nechavali posilat sve pradlo, kde za 10 RP za kus bylo vyprano a opet doruceno zpet k nim domu. My jsme zaparkovali v takove ctvrti hned vedle mostu, a kdyz nam Javeed rekl, abychom sli ven, tak jsme chvili meli pocit, ze nas chce vlakat do nejake pasti. Vysli jsme po schodech nahoru a pak jsme z mostu opravdu pod nami videli onu verejnou pradelnu. Bylo jen neco kolem pul devate, a zde uz vyselo velke mnozstvi vypraneho pradla, cervenobile ctvereckovane kosile, ktere pry jsou z hotelu a pak zase zelene a modre plaste, ktere patri nemocnici. Chvili jsme na cely ten provoz nevericne koukali, videli jsme, ze maji 4-5 velkych kamenych kadi, kde je voda od velmi nepruhledne asi poradne spinave, az po zcela cistou a pruzracnou vodu. Vyfotili jsme par fotek, ale nejak jsme nemeli odvahu vytahnout kameru. Mozna trochu diky mensimu prekvapeni a pak take po schodech, kde jsme stali, neustale chodili lide nahoru a dolu a tak jsme si mozna az moc pripadali jako turiste. Kdyz jsme asi po 15 minutach odchzeli, videli jsme ze na most dorazil i organizovany vylet z lodi, takze to opravdu byla ta spravna pradelna, kam jsme se meli dostat. Kdyz jsme se vratili zpet do auta, tak nasi dalsi zastavkou meli byt mistni zahrady. Jsou nazvana vysute zahrady, ale spise by se meli jmenovat zahrady na kopecku.
Cestou do “Hanging Gardens” jsme si vsimli, ze po kolem cesty mnoho lidi prodava limetku a asi tak sedm zelenych chilli papricek na jednou provazku, a pak nektere auta meli tuto ozdubku povesenou na vyfuku sveho auta. Zeptali jsme se Javeeda co to znamena a o nam rekl, ze je to lucky charm – talisman pro stesti - a ze to zajistuje uspesny business, tak ho napriklad taxici vozi na vyfuku a dalsi ruzne firmy a firmicky si ho kupuji, aby se jim v podnikani dobre vedlo. Ona vubec tahle cast sveta, uz od Hong Kongu pres Vietnam, Thajsko, Malajsie, Singapur az po Egypt, je velmi poverciva a maji ruzne veci a vecicky, kterym veri a davaji celkem velky vyznam a take se jimi ridi. Takze po ceste do Zahrad jsme pozorovali deni kolem nas, co lide delaji, jaky je provoz, tu a tam se pres cestu prochazela krava, proste totalni chaos a zmatek, ve kterem se vsak mistni lide dokazali orientovat. Co se tyce pravidel silnicniho provozu, tak ty zde vsechny totalne pozbyvali jakykoliv vyznam. Pokud si vzpomenete, jak jsem popisovala pouzivani klaksonu ve Vietnamu, tak tam to bylo velmi organizovane a melo to jeste nejaky smysl. V Mumbaji troubili vsichni a stale a nikdo nevedel presne proc a nac. Takze byly chvili kdy jsme se v taxiku drzeli sten, kdyz jsme se k autu vedle nas priblizili prilis mnoho. Javeed nas vsak uklidnoval, ze on je pojisteny, takze se neni ceho bat, coz nas tedy nejak velmi neuklidnilo. Po adrenalinove jizde jsme zaparkovali pred vstupem do Vysutych zahrad, ktere se podle vseho nachazeli v bohatsi casti Mumbaje. Sli jsme si je prohlednou z blizka a opravdu byli velmi ciste a udrzovane, takove oaza mezi tim vsim chaosem a spinou. I kdyz bylo jen neco po pul desate a temer nikdo tu jeste nebyl, tu a tam nas zahledl nejaky prodejce a doslova za nami utikal, aby nam nabidl pohledy ci pavi pera, coz se ukazalo byt nejcastejsi prodejni artikl poulicnich prodejcu. Kdyz jsme se nasytili klidu a zahrady, mne bylo za 50 rupees vnuceny 2 pavi pera, kterych jsem se pozdeji zbavila, tak jsme sli najit naseho ridice a vydat se zase o kousek dal. Vyuzili jsme chvilky klidu a udelali jsme si par fotek s Javeedem i jeho taxikem. Nase dalsi zastavka byla v Ghandiho dome, kde jsme si prohledli nejen exterier, ale take rozsahlou sbirku knih v jeho knihovne. I zde bylo asi tak 15 ruznych prodejcu, ktery se nam snazili prodat kabelky, naramky, sperky, pohledy a pavi pera. Dokonce i tak sestilete deti meli celkem dobre vyvinute sve vyjednavaci schopnosti, coz bylo castecne usmevne, ale na druhou stranu i srdcervouci. Tentokrat jsme odolali a nekoupili nic z toho, co opravdu nepotrebujeme. Kdyz jsme pokracovali dale, tak jsme slibili Javeedovi, je pujdeme do obchodu, tak nas chtel vzit. Ten jsme si prosli, ale vetsina veci zde byla velmi predrazenych a nic se nam stejne ani nelibilo.
Bylo asi pul jedenacte a my jsme za tu chvilku stihli videt vsechno na co jsme taxika potrebovali. Byli jsme jen asi 200 metru o Gate of India (Brana Indie), takze jsme se s Javeedem rozloucili, zaplatili jsme mu 500 RP a jeste par drobnych navrch za jeho dobre sluzby, vzali jsme si jeho cislo pro pripad, ze priste budeme potrebovat taxi, tak muzeme zavolat primo jemu, a vysli jsme Mumbaj objevovat uz jen po svych. Prosli jsme pres policejni brany k Brane Indie, kterou jsme si zblizka prohledli. Vetsinu navstevniku zde tvorili Indicti turiste, nekteri s nich si rozdelali na prostoru pred Branou noviny, na ktere si sedli a pojidali podivne pamlsky, ktere my ani nezname. Jednu chvili jsme na ne jen tupe zirala a nechapala, proc by nekdo neco takoveho a na miste, kde si oni na betone posedali, chtel vubec jist. Bylo to zvlastni a zajimave vstrebavat atmosferu tohoto mesta. Kdyz jsm se jen tak prochazela, tak se mne dva nahodni lide zeptali, zda jim muzu udelat fotku, tak jsem sla, ze je vyfotim, ale co oni chteli bylo, udelat si fotku se mnou!! Byl to trochu sok, ale pry je pro ne velmi netypicke videt nekoho se svetlimy vlasy a opravdu krome nas tam tolik bilych turistu nebylo, takze jsme byli takove mensi atrakce. Kdyz jsme stali na namesticku pred Branou Indie, tak jsme si uvedomili, ze tohle je presne to misto, odkud byli loni vysilany prime prenosy BBC a dalsich televizi, kdy byl teroristicky utok v hotelu Taj Mahal. Ten se honosne rozprostiral jen asi 50 metru od mista, kde jsme stali. Jenifer nam tam doporucila zajit, takze kdyz uz jsme byli tak blizko, chteli jsme se podivat, co je tedy vlastne uvnitr. Taj Mahal ma dve casti Stary Taj – nizsi historicka budova - a Novy Taj – novejsi asi 30 patrova budova -, ale obe do sebe velmi dobre zapadaji. Pred vstupem jsme museli nechat prohlednou nase cestovni brasny a take se nechat prohlednou za zavesem, zda neneseme nejakou bombu. Byl to asi prvni hotel, kde jsme takovouto prohlidkou nekdy museli projit. Kdyz jsme vesli do prostoru recepce, byl to pocit jako kdyz vejdete uplne do jineho sveta. Vsechno bylo ciste, krasne, prijemne chladne a oci meli na co koukat. Sli jsme se podivat i do zahrady, kde bylo velkem mnozstvi tropickych stromu a take velky bazen. Prochzeli jsme si prostory a chteli jsme najit Sea Lounge, kde jsme si chteli dat neco k piti. Ten jsme po projiti spletitych a zdobnych koridoru a schodu nakonec nasli, prosli jsme i kolem vitriny, kde byli fotky a podpisy vsech slavnych osob, ktere hotel nekdy navstivili od Obamy, pres Bushe, Roberta Redforda, Richard Geera, Brigit Bardot az po krale a kralovny. Sea Lounge mel pekny vyhled na zaliv a bylo tam prijemne chladno a tak jsme si krome caje, ledove kavy, pomerancoveho dzusu a ruzove limonady jmenem Moulin Rouge, dali i neco maleho k jidlu. Nebylo sice ani poledne, ale vsichni jsme meli hlad a navic jsme si nebyli jisti, zda neco dalsi najdeme, az pijdeme dale do ulic. Takze muzu ted rict, ze jsme obedvali v hotelu Taj Mahal.
Nase dalsi cesta vedla do ulice zvane Colaba, kde se meli nachazet mistni obchody a take mistni trh. Colabu jsme nasli velmi lehce a byla jen asi 5 minut chuze kdyz jsme vysli z hotelu Taj Mahal. Meli jsme v umyslu koupit par suvenyru, ale tento umysl se velmi rychle zmenil v nase neustale prchani od prodejcu, ktery by nam strasne radi neco prodali a nedali nam vlastne zadny prostor podivat se, co maji a zda by se nam opravdu neco nehodilo. Dalo by se rici, ze jsme celou Colaba Causewau proprchali se strany na stranu a nekoupili vubec nic. Dale jsme prosli kolem byvaleho Muzea Price z Walesu, ktere je ted prejmenovane na nove indicke jmeno, dovnitr jsme se rozhodli nejit a jen jsme si ho prohlizeli z venku. Zde mi jeden z detskych prodavacu prodal mapu Indie, takze mam neco so nepotrebuji, ale aspon on mel radost. Kdyz jsme asi po dvou hodinach chuze zjistili, ze uz jsme videli vse co jsme chteli a bylo teprve kole 14.hodiny, Chris i ja jsme vedeli, ze se chceme vratit na lod. Jean a Trevor jeste chteli najit nejake obchody, protoze meli na svem liste darky, ktere zde chteli koupit. Mne se podarilo najit obchod s pranima a dve k narozeninam jsem tu koupila, potrebovala jsem jen jedno, ale z nejakeho mne zatim neznameho duvodu jsem kopila dve. Pak uz jsme se Chris a ja vydali zpet do pristavu, tentokrat pesky a jeste jsme prochzeli mistni ulicky, kde se stale neco delo, ale vsechno tu bylo tak spinave a divny zapach se valil z ruznuch casti. I kdyz jsme neco takoveho cekali a bylo nam receno, ze se musime divat pres vsechnu spinu a videt za tim vice, tak to bylo velmi tezke. Vsichni jsme se tak nejak schodli na tom, ze velka cast lidi je tu hodne lina a kolikrat jsme videli skupinku tak 6-7 muzu, jak jen tak sedi na chodniku a snazi se prodat 10 obrazku. A vlastne se ani nesnazi a jen tam tak sedi, machaji nohama a nedelaji vubec nic. Urcite se tu najdou i pracoviti lide, ale bohuzel vetsina tech lidi, co jsme tu na ulicich potkali maji takovy pristup, ze kdo nic nedela, nic nezkazi a podle toho i toto mesto vypada. To, ze se tu po velke casti mesta vali spousty odpadku a spiny, se nijak zvlast moc omlouvat neda. Asi ze vsech techto duvodu a vsech lidi, co chteli neco prodat a take zebraku, prevazne zen s malinkymi detmi, tak nas ted den a kultura tak nejak zmohlo, ze jsme se z toho potrebovali trochu zpamatovat a vydychat. Takze vsude jinde jsme se na lod vzdy vraceli jako posledni, ale dnes jsme v budove terminalu byli uz kolem pul treti. Ja jsem si jeste prosla obchody, co tu byly, kde opet vsechno bylo naprosto nenormalne predrazene, ze i veci ktere byste treba chteli, svou premrstenou cenou naprosto odradili. Chris pak jeste zkousel najit nejaky Internet a ja jsem zahledla v druhem patre Duty Free a tak jsem se tam sla podivat.
Byl to mensi obchod, kde byl prevazne alkohol, cigarety, caj, kava, limonady a pivo. Kdyz jsme vesla dovnitr, tak tam na bednach sedeli takovi dva kluci, co vypadali, ze jsou bud pasazeri od nas z lodi, co mozna nejaci hudebnici, a nebo mozna vojaci z mistnich namornich lodi. Dala jsem se s nimi do reci a byla jsme trochu prekvapena, ze tam jen tak sedi a piji pivo (na vetsine mist je alkohol prodavat ci pozivat v Indii zakazane, najdete ho prevazne jen v hotelech a lepsich restauracich) a kdyz mi take nabidli pivo, byla jsme po dni kdy bylo v prumeru kolem 35 stupnu celkem vyprahla, tak jsme po chvilce zavahani docela rada prijala. To uz se ve dverich Duty Free objevil i Chris a take jedno pivo hned dostal. A tak jsme tam tak sedeli a popijeli mistni pivo a povidali si. Evan byl kapitanem jachty a Jason byl jeho pomocnik, ktery mel prevazne na starost bezpecnost na jejich lodi. Jejich jachta ( asi 30metru dlouha lod) byla take v pristavu a oni momentalne meli na palube 6 celkem zamoznych pasazeru, ktere plavili tam, kam tito lide zrovna chteli jet. Pro nas oba to bylo fascinujici poslouchat, jak se tahle pomerne mala lod dostala z Anglie a do Mumbaje, kdy museli mimo jine take proplout kolem Somalska, kde se nachazi teritorium novodobych piratu, a jak ted jsou v Mumbaji a kotvi to na pet dni a oni jako posadka nemuzou jit ani z pristavu ven a jen cekaji, az se jejich pasazeri vrati zpet. Jejich dalsi cesta mela vest nekam ke brehum Mauriciusu a Mozambiku, ale presne si jeste nebyli jisti, kam to vlastne pojedou. Evan a Jason zase byli fascinovani tim, jak je nase lod velka a co tam vsechno je, a jak plujeme uz 3.mesic a tak bylo zajimave vymenovat si historky a zkusenosti. Tak jsme si tak porovnavali tyto dva odlisne svety, my si tak trochu prali byt na jejich lodi a mit trochu odlisny zazitek z takove jine cesty, kde se o sebe musite starat sami. Oni dva zase na druhou stranu snili o tom, jak se budou plavit na velike lodi, kde je od kina, divadla, knihovny, restauraci a vsechno na co si temer vzpomenete, jedine co tam chybi je cistirna, coz je zase jiny pribeh, ktery je o Trevorovi, ktery se snazil vycistit jeho oblek a to se nejak nedari. Dnesni den 12.brezen byl take den kdyz Evan slavil narozeniny, takze jsem byla rada, ze mam jedno narozeninove prani navic, ktere jsme pro nej mohli hned na miste napsat. A tam mel Evan radost a my jsme zase byli radi, ze maji radost a to bylo super. Ukazalo se, ze oba dva bydli v Marlow, co je jen asi pul hodina jizdy od nas z Crowthorne, a my take do Marlow jezdime obcas neco nakupovat, a take protoze je to pekne mestecko hned podel brehu Temze. Takze jsme tam s nimi asi pres dve hodiny sedeli a bylo to velmi zajimave sedet v Duty-Free obchode v Indii a popijet pivo. 7 zamestnancu, kteri tu pracovali, z nichz 6 vlastne nemelo moc co na praci, tam take jen tak sedeli a divali se na nas a usmivali se a my zase na ne. Evan i Jason (kteri oba puvodem pochazeji z Jihoafricke republicky, ale ted ziji v UK) rekli, ze se nam ozvou, az se vrati zpatky domu a pujdeme s nimi v Marlow na obed. Tak uvidime, snad se s nimi opravdu v UK setkame a budeme si moci vymenit zazitky ze zbytku nasich cest. Dala jsem Jasonovi jeden z mych pohledu, aby ho mohl napsat pro jeho dve sedmilete dcery a tak i Jason, ktery zase slavi narozeniny 15.brezna, byl rad a my byli radi, ze jsme mu mohli udelat radost. Cas se pomalu nachylil k 17.hodine a my jsme se rozloucili a vyrazili zpet na palubu, kde jsme do 17.hodiny take mohli poslat nase dnesni pohledy.
Kdyz jsme prisli zpet do nasi kajuty, tak jsme si jen odlozili veci a sli jsme ven uzivat si zapadu slunicka a jen tak jeste vstrebavat tu indickou atmosferu kolem nas. Byl to velmi plny den a snad to je z mych zapisku i citit. Myslim, ze jsme za tech par hodin stihli ochutnat jak chutna Indie. Meli jsme take vetsi pochopeni, proc pro vetsinu Indickych cisniku, kucharu, pomahacu a dalsich clenu posadky, je prace na lodi tak zajimava, protoze je videt, ze v Mumbaji to vazne neni lehke a kdyz jen tohle jedno mesto ma 14 milionu obyvatel, tak mit dobrou praci, neni uplne normalni zalezitost.
7. brezna 2011 – Port Kelang - Kuala Lumpur, Malaysia
Dnes rano se nam vstavalo celkem tezko, protoze jsme meli za sebou celkem rusny tyden, kdyz jsme behem peti dnu meli dve zastavky v Thajsku, pak jen jeden den ( sobota 5.brezna) na mori, den v Singapuru a dnes nas cekala Malaysie a jeji hlavni mesto Kuala Lumpur. Chris byl celkem cily, ale mne chvili to vstavani trvalo. Chris dosel pro rychlou snidani, kterou jsme rychle slupli v nasi kajute a pak uz byl cas, abychom vyrazili do Palladia, kde se jako vzdy schazeli pro vsechny organizovane vylety. Jeste jsem cestou skocila na recepci koupit 5 Malajskych znamek, ktere dnes zatim zlomili rekord a stali se nejlevnejsi znamkou na nasi ceste, jeji cena v mistni mene byla pouze $0.50 Ringints, coz je v prepoctu asi 0.11 libry. Na recepci vzdy prodavaji znamky pro zemi, kde prave jsme, coz je super, pak uz jen clovek musi najit schranku, kde to poslat, coz se nam temer stale nedari, takze vetsina nasich pohledu konci v rukach mistnich lidi, kteri nam vzdy slibi, ze je pro nas poslou, tak pak jen muzeme doufat, ze je misto do schranky nehazeji do nejblizsiho kose, no to se teprve uvidi, az je v Nachode vsechny prepocitam. Kdyz se mi konecne podarilo vystat frontu, mnoho lidi melo stejny napad jako ja a nekteri si navic jeste smenovali mistni penize, Chris s Jean a Trevorem na me uz cekali s cervenym cislem 27 – jako nalepkou, coz bylo cislo naseho autobusu, ktery nas mel dovezt do Kuala Lumpur. Pristav Kelang je pouze branou do hlavniho mesta Malaysie, ktera jako takova lezi na rece, tedy spis dvou rekach, jedna se jmenuje Kuala a druha Lumpur a bohuzel neni mozne se dostat nekam blize. Nas vylet byl pouze transport tam a zase zpet, protoze nebylo snadne se z pristavu jinym zpusobem dostat. Dalsi moznost bylo jet na organizovany vylet a nebo pak satl bus to nedalekeho obchodniho centra, my vsak obe vyloucili a chteli jsme videt a zazit ono Kuala Lumpur a mit moznost jit tam, kam my chceme a nebyt jako stado krav hnany s pruvodcem, kam vlastne mozna ani nechceme.
Nas pruvodce na ceste byl tentokrat Malajsky Cinan Larry, ktery nam po dobu nasi cesty rozdal mapy mesta a poskytl par uzitecnych informaci, ktere nam pomohli naplanovat nas den. Celkem legracni bylo, kdyz se ho pak nekdo na cokoliv dalsiho zeptal co by chtel delat, Larryho odpoved prevazne byla: “Tak to bych teda nedelal” a nebo: “To neni zrovna dobry napad”. Nekdo z nas se ho zeptal, zda z jedne stanice metra muzeme dojit do vyhlaseneho parku, protoze na mape to vypadalo tak blizko a Larryho reakce opet byla: “Tak tohle tedy neni zrovna ta nejlepsi varianta, to tedy urcite nedelejte!” Chvili nam pripadalo, ze Larry by byl nejradeji, kdybychom jen vystoupili z autobusu a celych skoro sedm hodin, co jsme tam meli byt, pak stravili nakupovanim v prilehlem Petronas Twin Towers obchodnim centru. Nakonec ale par rad co nam dal opravdu prislo vhod. Vsechno na mape vypadalo celkem blizko, ale dali jsme na Larryho a rozhodli se vyuzit mistni metro, ktere vypadalo velmi snadno pouzitelne a pratelske. Jeste jedna z perlicek, kterou jsme po ceste byli pobaveni bylo, kdyz nam Larry licil, jak se kazdy den prodava vstupenky na Petronas Twin Towers, ktere az do roku 2008 byli nejvyssi budovou na svete – ted uz jsou jen na 3. miste!, asi 1000 vstupenek kazda za 10 Ringits, a ze jsou vetsinou uz kolem pul jedenacte rozebrane, takze asi nebudeme mit moznost jednu z techto vstupenek ziskat. Kdyz v tom mu kdosi z autobusu rekl, ze cetl o tom, ze Petronas Towers jsou kazde pondeli zavrene, coz Larry bez vahani ihned priznal, a zrovna dnes bylo pondeli, takze uz vlastne nebylo treba nam tuto zalezitost vysvetlovat dale. V tu chvili se opravdu cely autobus 27 pobavene mozna napul smutne a napul trochu ironicky zasmal. Na druhou stranu bych ale Larrymu nechtela krivdit, myslim, ze patril k jednem z tech lepsich pruvodcu, co jsme zatim na nasi ceste zazili a tak jsme byli celem radi.
Cesta trvala necelych 90 minut a kdyz nas autobus neco po desate hodine rano zastavil hned pred Petronas Twin Tower, Larry nam ukazal, kde se vsichni musime v 16:30 sejit, aby nas zase mohl bezpecne dopravit zpatky a vcas do naseho pristavu. Zastavka mistniho metra nazvana KLCC (Kuala Lumpur City Centre), byla hned v podzemi Petronas Towers. Prvne jsme potrebovali nejake mistni penizky a jelikoz jsme zjistili, ze nam jeste zbylo 122 singapurskych dolaru, tak jsme je hned v prilehle smenarne vymenili na Malajske Ringits, coz pri kurzu 1: 2.33 znamenalo, ze jsme nahle misto 122 dolaru meli celych 284 Ringits, a pripadalo nam, ze to byl teda dobry deal a ze jsme desne bohati! Tam kam jsme chteli jet – do stanice Pasar Seni - to byly jen 4 zastavky, jedna cesta je pro vasi predstavu 1.60 Malayskych Ringits (RM), coz je asi 9.60 ceskych korun ( 1RM je asi 6 ceskych korun). Metro bylo velmi ciste, klimatizovane a opravdu velmi prijemne, naprosto jste se tam citili bezpecne, skoro stejne jako v prazskem metru a o hodne lepe nez v tom londynskem. Kdyz jsme prijizdeli do nasi zastavky, tak jsme najednou byli nadzemi, takze kdyz budete nekdy v Kuala Lumpur (KL), tak si pamatujte, ze Pasar Seni je nadzemni zastavka zatimco v zastavce KLCC jste v podzemi. Pak uz jsme vystoupili a chteli se trochu zorientovat, kde to vlastne jsme a jak se dostaneme, tam kde chceme byt pesky, i kdyz nesmime zapomenout, ze podle Larryho to vlastne nebyl vubec dobry napad.
Rozhodli jsme se, ze i pro dnesni den zustaneme ve spolecnosti Trevora a Jean a spolecne naplanujeme cestu, kam se tedy vlastne vydame. Trevor a Jean se chteli podivat na budovu stareho vlakoveho nadrazi, ktera mela byt postavena v Islamskem stylu a take se z venku podivat na narodni mesitu. Ja a Chris jsme chteli navstivit Ptaci svet, ktery se nachazel v prostorach tak zvanych Kuala Lumpurskych jezernich zahrad. Zorientovali jsme se celkem snadno v mape a vyrazili jsme smerem, ktery vypadal, ze bude ten pravy. Zprvu jsme si byli trochu nejisti, kdyz nase cesta vedla pres celkem rusnou ctryproudou silnici a pak jsme museli projit nadchodem a pak pres cele jedno z vlakovych nastupist asi jednoho z hlavnich vlakovych nadrazich, ktere zevnitr velmi pripominalo mensi podobu prazskeho Wilsonova nadrazi. Kdyz jsme se asi po 15 minutach konecne pres vsechny koleje a nadrazni budovy nasli cestu ven, meli jsme pred sebou budovu onoho stareho nadrazi, ktera byla velmi hezka a historicka. Dale jsme prosli kolem Narodni Mesity – kam se vejde az 8000 vericich, Islamskeho Centra a Muzea Islamskych umeni, dale pak nahoru do kopce kolem Narodniho Planetaria a Pamatniku Tuna Razaka, az jsme konecne nasli vstup do Ptaciho Sveta. Myslim, ze nikdo z nas si presne nedokazal predstavit, co ma vlastne cekat, ja jsem si rikala, ze to bude nejaky park, kde je hodne ptaku ci tak neco, ale myslim, ze nase a hlavne moje predstavy byly vskutku mylne. Kdyz jsme videli ceduli s napisem “World’s Largest Free-flight Walk-in Aviary” nebo-li “Ptaci voliera kam muzete volne vejit, ktera je nejvetsi na svete”, tak jsme si rekli, ze kdyz jsme to ted uz nasli, tak se musime podivat dovnitr, i kdyz jsme si byli stale vedomi, ze chceme s nasim casovym planem nakladat tak, abychom videli opravdu co nejvice.
“Ptaci Svet” nebo-li obrovska zasitovana voliera, se nachazi na zhruba 21 akrech a je umistena v tropickem parku a najdete zde pres 3000 ptaku 200 ruznych domacich i zahranicnich druhu. Koncept ktery odlisuje tento ptaci park od jinych je ten, ze v Kuala Lumpurske ptacim parku, vetsina ptaku muze volne letat a neni zavrena v klecich. Mate pocit, jako kdyz prochazite obrovitanskou kleci, kde se muzete setkat z ruznymi druhy ptaku velmi zblizka. Pomalu jsme tedy prochazeli timto svetem a potkavali ptaky od ruznuch druhu papousku, pres volavky, pavy, kohouty ( to je pro ne asi zahranicni druh!) az po pelikany, plamenaky, orly a pstrosy. Meli jsme urcity zvlastni pocit symbiozy mezi ptaky, mistnim tropickym prostredim a lidmi, kteri se tuto velmi hezkou lokalitu rozhodli navstivit. Mne se nejvice libilo v oddelene mensi voliere nazvane “Svet Papousku”, kde byly prevazne tyto druhy Macaws, Cockatoos, Lories a Parakeets. Jedni z techto mi pripomneli moji zkusenost ze Svateho Tomase a tak jsem se hned sla podivat, zda je budu moci nakrmit. Behem nekolika vterin jsme dostala do prave ruky misku s nektarem a do leve zase hrst slunecnicovych seminek. Nez byste rekli svec, tak mi na kazde ruce sedelo sest barevnych papousku a vesele se krmili a trepotali se na mych rukou. Prvne jsme byla trochu v soku, protoze jsem necekala, ze budou tak rychli, ale pak uz to bylo celkem fajn. Chris nelenil a hned udelal par fotek a tentokrat mohl natocit i video. Kdyz panacek co to tam mel na starosti videl, ze Chris ma plne ruce kamery, behem chvilinky mu kameru vysmekl a naplnil mu ji take slunecnicovymi seminky, a papousci nelenili a hned na nem vesele pristali a nerusene se krmili. Chris byl chvili v soku, jak se to vsechno tak rychle sebehlo, ale kdyz mu krasny cerveny papousek chodil po rameni, tak uz si to taky celkem uzival a bylo fajn, ze jsme oba mohli mit tento celkem unikatni zazitek. A navic ted uz Chris muze rikat: “ Ja jsem pirat a mam papouska, muj papousek ma rad slunecnici” J. Kdyz jsme se nabazili krmeni, byl cas se pomalu vydat k nasi dalsi destinaci, i kdyz myslim, ze byste zde mohli klidne jeste dalsi hodinu ci dve stavit. Navic tyto jezerni zahrady maji jeste krome ptaciho sveta dalsi destinace jako je Zahrada Ibisku, Zahrada Orchideji ci Motyli Zahrada, takze na cely den, tu klidne mate co objevovat. Vstupne do Ptaciho sveta v tuto chvili bylo 45 RM za dospelou osobu a 35 RM za deti, to jen pro porovnani, az sem pojedete priste vy, tak vite co ocekavat a jake asi bylo vstupne v roce 2011.
Jelikoz nas trochu tlacil cas, rozhodli jsme se vyzkouset mistni taxi sluzby a do nasi dalsi zastavky Central Marketu se vydat taxikem. Rozhodnuti to bylo spravne, uz proto, ze venku bylo kolem 30 stupnu a velmi vysoka vlhkost,takze misto 30 minut chuze, jsme taxikem byli za necelych 10minut a celych 15 RM, presne tam, kde jsme chteli. Zde jsme presli pres most Lebuh Raya Besar a navstivili Namesti Revoluce, kde je krome obri obrazovky, take Malajska vlajka na 100 metru vysokem stozaru ( Pravdepodobne nejvetsim na svete!) a mistni Royal Selargon Club, kde se poradaji ruzne sportovni zapasy, hlavne tenis, rugby a criket. Na tomto namesti se take odhrali a odehravaji ruzne vyznamene udalosti teto Malaysie. Malajska vlajka tu vysi od 31.srpna 1957, kdy se Malaysie stala samostatnou a prestala byt britsku kolonii. Kdyz jsme si vsechny tyto mista a stavby prohledli, tak uz byl cas na obed. Nasli jsme zalibeni v mistni bistru nazvanem 77 Eslteler, kde jsme se rozhodli ochutnat mistni speciality. Chris zkusil mistni smazenou ryzi z kurecim masem a ja jsem ochutnala malajskou specialitu, coz je ryze s ancovickama ( ty zprvu vypadali jako cervici) s kokosova polevka s cervenym kari, do ktere si tuto ryzi jako do omacky namacite, je to celkem mnamka a bylo fajn zkusit neco mistniho. Po rychlem obede jsme si chteli radne prohlednout Central Market, ktery je zde otevren od roku 1888, a budova v niz se vnitrni cast obchodu nachazi byla postavena kolem roku 1930 a je ve stylu Art Deco. Krome obchodu s malajskymi vyrobky, ze take muzete najit ruzne restaurace, umeni a rybickovou lazen. Budova Central Marketu je uvnitr velmi pekna a vetsina vyrobku co tam prodavaji reprezentuje malajskou kulturu. Vydali jsme se objevit mistni artefakty a opravdu se zde dalo koupit celkem hodne veci, my jsme meli asi hodinu, za kterou jsme stihli koupit par pohledu, pouzdro na mobil, dve tasky v malajskem stylu, Chris si vybral bilou kosili s malajskym vzorem a ja jsem si koupila velmi zajimave saty, ktere se mi moc libili a navic pry reprezentuji posleni vystrelek malajske mody, takze nase nakupovani bylo celkem uspesne. Jedine co jsme nezkusili byla prave ta rybickova koupel. To jsou takove bazenky, ve kterem plavou malinke rybicky asi tak 5-8cm velke, kam si date nohy a ty rybicky vam okusuji starou kuzi na nohach. Vim, ze to asi zni celkem nechutne, ale pry je to velmi prijemne a dodava to energii a navic kdyz pak nohy po 10 -20 minutach vyndate, tak mate pocit jako kdyz jste prave byli na pedikure. Takze tohle je urcite jedna z veci, co chceme priste zkusit, skoda jen ze nam Larry nerekl, ze je to neco co urcite musime vyzkouset, protoze kdyz jsme videli lidi, jak v tech bazenkach maji nohy, tak jsme je jen neme pozorovali a nejak nas nenapadlo, ze za 10RM za 10 minut bychom to misto toho cuceni na ostatni lidi vlastne take mohli sami vyzkouset, no nic aspon je na co se tesit priste! Po treti hodine jsme se opet sesli s Trevorem a Jean, kteri uspesne nakoupili asi 4 kabelky, coz jsou darky pro ruzne cleny jejich rodiny, takze byli celkem spokojeni z uspechem sveho nakupovani. Jeste jsme museli 10 minut pockat, protoze mi v tom obchode, kde jsem si koupila ty saty posledniho vystrelku mody, tak mi je trochu zmensili. Proste tam normalne maji sici stroj a jedna z prodavacek je svadlena a hned na miste vam cokoliv upravi na miru, coz mi prijde docela jako super servis. Kdyz jsme si vyzvedla saty, tak pak uz jsme jen nasli nejblizsi stanici metra a vydali se zpet do stanice KLCC v prostorach Petronas Twin Towers. Zde uz byl cas jen osvezit se z mistniho “juice talks” baru, kde delali jen dzusy z cersteveho ovoce, dali jsme rozmixovane jahody, maliny a boruvky s tropickym dzusem a ledem a byla to uzasna osvezujici mnamka, kterou jsme brckem vychutnavali temer po celou cestu zpet v autobuse.
Kdyz jsme se chteli jit seskupit tam, kde nas Larry mel potkat, nebylo to tak jednoduche, protoze zacala obrovska tropicka boure a jedna z nejvetsich prutrzi mracen, co jsme kdy videli. Takze cela nase skupinka z autobusu 27 se schovala pred vstupem do Petronas Twin Towers – zcela a naprosto hloupe blokovala vsechny ostatni normalni lidi, co jen chteli vejit ci odejit a destove preprsce nekladli zadny vetsi duraz – nase skupinka turistu vsak mozna trochu hloupe doufala, ze to musi preci kazdou chvili prestat. Asi po 10 minutach se objevil i Larry a rekl, ze autobus na nas ceka asi 150 metru dale, takze jsme se vsichni museli pustit na cestu. Chris mel celkem radost, protoze konecne mohl vyzkouset svuj novy Trepass Anorak, ktery zatim od te doby co ho v Hong Kongu konecne koupil, jen lezel v jeho cestovni brasne ladem. Ja jsem se schovala pod destnik k Trevorovi a vsichni jsme spolecne vyrazili k autobusu a nad hlavama nam zatim slehali hromy a blesky. Cesta zpet do pristavu byla poradne destiva, takze jsme nabrali trochnu zpozdeni, ale bylo uzasne pozorovat jak se vsude vali voda a zaleva tuto tropickou a velmi zelenou krajinu kolem nas. Kdyz jsme projeli po dalnici a zastavili na nekolika zastavkach, kde se pravdepodobne platilo za prujezd dalnici, tak jsme neco pred 18. hodinou byli zpet v pristavu. Puvodne jsme meli byt zpet na palube v 17:30, takze jsme chteli jen rychle projit celni kontrolou a zpet na lod. Kdyz jsme ale zjistili, ze jeste chybi dalsi 3 autobusy, tak jsme nas navrat jeste trochu oddalili a rozhodli se vyhodne investovat zbyle malajske ringits do mistni pepsi a jeste jedne limonady, ktera opravdu byla mistni specialita. Chteli jsme i nejake mistni pivo a kdyz nam rekli, ze Carlsberg je jejich mistni pivo, tak jsme se na to moc netvarili, protoze to je jako kdyz se vam nekdo snazi prodat svycarske hodinky na Aljasce. Kdyz nam ale upresnili, ze se v opravdu tyto plechovky i jejich obsah v Malajsii vyrabi, tak jsme neodolali a ivestovali temer nasich poslednich 32RM za 4 plechovky temer mistniho moku. Vyjeli jsme eskalatory nahoru a zde byli jeste dalsi obchody, ale uz opravdu nebylo moc casu, takze jsme stihli koupit 6 Krispy Cream koblizek, ktere mame radi v Anglii a tak to byl spis takovy sentimentalni nakup. Kdyz jsme prosli celni kontrolou a nase cestovni brasny projeli rengenem, objevil se dalsi obchod s likery vsech druhu tentokrat vsak Duty Free, nedoslo nam, ze uz jsme vlastne v bezcelni zone. Kdyz jsme zjitili, ze ty stejne piva, jsou zde vice nez o polovinu levnejsi, nemohli jsme tomu uverit. Dalsi jsme tedy dohromady jeste dalsich 11RM a koupili dalsi 4 piva! Pocitate spravne ze tech puvodnich 32RM by nam zde stacilo na celych 11 mistnich Carlsbergu! I tak jsme meli radost a dali jsme jedno pivo Igorovi, ktery je z Chorvatska a stara se na lodi o nas Internet, a pak jedno Antonovi, ktery je nas stevard a ten je zase z Indie a oba meli radost a my jsme zase byli radi, ze oni maji radost.
Pri odplouvani z pristavu jsme dnes zustali na nasem velkem balkone a meli kavu z cafe Vivo a pustili jsme se do tech koblizek. Vedle nas kotvila americka valecna lod a zrovna kdyz jsme odpolouvali, tak na ni pristavala helikoptera, tak to byl celkem dobry zazitek. Vetsina posadky byla na palube a pozorovana jak nase lod odplouva. Pak jsme si take vsimli, ze kapitan ten valecne lodi nejake dva lidi pana s pani vita, asi nejake mistni velkem zvire. Slunce pomalu zapadalo a my jsme pozorovala zelene malajske brehy, kdyz jsem si rekla, ze takto vypada opravdovy prales a ze by bylo super mit nejaky jeep a jen tak si tou zeleni prijizdet a pozorovat zvirata a tropicke rostliny, to je take jedna z veci, co bychom radi udelali, az se do Malajsie nekdy vratime a myslim, ze to bude jedna z destinaci, kam se vydame zpet, protoze nas zaujala mnohem vice nez vyslechteny Singapore.
Dnes vecer jsme po 4 dnech prestavky sli na formalni veceri do restaurace Merridian, protoze v predchazejicich dnech se nam tam moc nechtelo a chteji jsme jen rychlou veceri a ne zadne dlouhe vysedavani. Vecer byla party 60. – 70. leta, kdyz Powerhouse hral v baru Aquarius. Vsichni byli po narocnych a plne nabitych 5.dnech zcela unaveni, takze to byla celkem skoda, protoze zivou hudbu na venkovni palube nemame tak casto a vsichni si mysleli, ze to nebyl uplne dobry napad udelat party hned po dni, ktery vsichni meli plne nabity, obzvlast kdyz nas cekalo 5 noci a 4 dny na mori pri plavbe do nasi dalsi zastavky Mumbai. Vecer jsme take nasla smsku od meho sefa, ktery se jen chtel ujistit, ze plan je stale stejny a ja se 4.dubna mam stale v planu vratit do prace. Tak jsme mu jen velmi strucne odpovedela, ze plan je zatim stale stejny a beze zmen, tak doufam, ze uz nas nebude pronasledovat dale. Jen jsme si tak predstavila, kdybychom treba nemohli jet pres Suezsky kanal, jak by asi vypadala moje omluvna smska do prace: “ Vazeny Sefe-STOP- Suezky kanal uzavren-STOP-zmena lodniho kurzu je nevyhnutelna-STOP-musime to vzit kolem jihu Afriky-STOP-zpozdeni bude veliky-STOP-asi tak dva mesice-STOP-navidenou v cervenci-STOP-PS:je mi to moc lito-STOP!!! Hmmm velmi zajimava myslenka si asi ted rikate, ale kdyz se nad tim zamyslite, kdyby se opravdu situace v Egypte, Lybii a v Omanu neuklidnila a konflikt se tam opravdu rozjel tim spatnym smerem a lode by nemohli pouzit Suezsky kanal, tak nase druha alternative je opravdu pouze cesta kolem jizniho cipu Afriky, takze jsme si tuto myslenku nemohla odpustit, protoze i kdyz to mozna zni trochu strasidelne, tak mne to celkem pobavilo a rikali jsme si, ze by to bylo celkem dobrodruzsti. Situace vsak vypada dobre, bylo nam uz receno, ze vsechny nase tri planovane zastavky v Egypte se uskutecni, takze to znamena, ze se
Jeste pred usnutim jsme na nasem balkonu pres hodinu pozorovali nedalekou bourku na pevnine a blesky byly naprosto skvele. Pak se bourka trochu priblizila a tak jsme cekali, zda nas to taky zastihne, ale zustalo to jen u prirodni svetelne show a tak jsme si to hezky uzivali. Nas kapitan Peter Philipot se nam dneska vratil na palubu, protoze nas musel v Hong Kongu z rodinnych duvodu opustit, tak jsme misto kapitane meli Commodora (to znamena vice nez kapitan) Steva, ktery byl trochu nudny. Tak jsme celkem radi, ze mame
Saturday, 12 March 2011
4. brezna 2011 – Koh Samui, Thajsko – Mistni Taxi Bus – Plaz Lamai
Jak uz jsem rekla predtim, chteli jsme si tento den radne uzit na plazi a mori a mit pro zmenu takovy odpocinkovy den. Vedeli jsme, ze budeme opet kotvit asi 15minut od brehu a ze nas ceka lodni tendr. Poradove listky se meli zacit vydavat od 8:45 v piano baru, ale po predchozich zkusenostech a po diskuzi nasi skupinky predchazejici vecer, jsme vedeli, ze pokud chceme byt na brehu brzy, musime si privstat a zajistit si misto ve fronte. Plan byl byt v Piano Baru kolem osme hodiny. Ja jsem se jen probudila a rychle oblekla, pobalila rucniky, plavky a muj surf board co s nami cestuje uz z Hawaije, a vyrazila jsem na misto urceni v 7:50. Bylo zde uz tak 12 lidi, co melo stejny napad jako my. Take Ann a Dave, Ollie a Trevor, takze jsem byla rada, ze jsme se tu vsichni takto hezky a vcas sesli. Chris mi mezitim prinesl neco k snidani a cekani jsme si kratili planovanim toho, co podnikneme, az na breh dorazime. Mezitim se rada lidi za nami zvetsovala a zvetsovala. Teprve az po 9.hodine konecne prisla pani, co nam zacala davat listky, Chris a ja jsme meli cislo 13 a 14, takze jsme vedeli, ze snad uz budeme na brehu coby dup. Pozdeji jsme zjistili, ze lide co prisli pro listky kolem 9:30, tak se na breh dostali az kolem 12.hodiny. My jsme meli stesti a radost z toho, ze jsme uz kolem 9:45 byli na brehu.
Ann, Dave, Ollie, Phil, Trevor, Jean a my dva jsme vsichni meli stejny plan dostat se na plaz Lamai, ktera mela byt asi 30 minut jizdy. Hned na brehu cekala velka skupinka mistnich ridicu, kteri nam nabizeli sve sluzby, takze jsme si mohli vybrat s kym pojedeme. Nakonec jsme nasli pana, co nam nabidl svuj taxik a za $60 nabidl odvoz tam i zpet. Cena to byla mozna na mistni pomery trochu vysoka, ale pri $7.50 za osobu za cestu tam i zpet se zdalo jako dobry deal a tak jsme souhlasili. Vsechny mistni taxiky byli spis takove pick-upy, ktere meli zadni cast predelanou na sezeni, takze jsme to meli i s prijmnym vankem, protoze jsme vlastne sedeli venku. Za 35 minut jsme byli v mestecku Lamai odkud bylo pouze 5 minut chuze na plaz. Zde jsme si nasli misto ve stinu pod palmamy, kde nas krome potentacionalni padu kokosovych orechu nad nami nic moc nerusilo. More sice nebylo tak uplne ciste pruzracne, jak jsme doufali, ale i tak jsme si tento den na plazi hezky uzivali. Nasla jsme prijemne misto pro obed, coz bylo otevrena restaurace hned na plazi, kde jsme mohli ochutnat mistni thajske speciality, jak uz Chris take popsal ve svych zapiskach. Jen jsme jeste chtela zminit, ze Phil a Ollie meli neco co pripominalo fondy, jen misto oleje pekli to sirove maso na takovem plechovem cedniku, ktery meli neustale polevat polevkovym vyvarem, takze to byl celkem zazitek je pozorovat, obzvlast proto, ze se u toho velmi jemne hadali a tak to byla celkem legrace. Byl to velmi pohodovy obed, kdy jsme nikam nespechali a jen jsme si mohli uzivat slunicko a atmosferu tohoto thajskeho ostrova. Kdyz jsme pak nasli trochu Internetu, tak jsme naharala par fotek, ktere uz jste jiste videli, takze muzete sami videt, jak to tam vlastne vypadalo.
Pred 15.hodinou jsme si sli jeste projit mestecko a mistni obchody, kde temer nikdo nebyl asi protoze bylo velke teplo a tak vsichni meli takove mensi siestu. Krome pohledu jsme nekoupili vlastne nic jineho a pak uz byl cas jit na misto urceni, kde nas stejny ridic na stejnem pickupu predelanen na taxik zase odvezl zpet do pristavu. Cestou bylo veselo a vsichni si zpivali, Chris natocil trochu krajiny kolem nas a take nase blaznive kamarady a spolupasazery a vsichni jsme meli pocit, ze jsme meli super den. V pristavu jsme byli celkem brzy jiz kolem 15:30, a protoze vsem puvodne rekli, ze posledni tender bude jiz v 16.hodin, a nekteri lide se na breh nedostali drive nez v poledne. Kazdy ze dne chtel mit co nejvice a nechaval navrat az na poslednich moznost, tak se na brehu v pristavu vytvorila obrovka fronta jak pasazeru tak posadky, kteri se snazili dostat zpatky na lod. Ja jsem opet mela problem, ze v tomto pristavu nebyl zadny terminal ani zadne zazemi, jen takove plechove pristresky, a tak tu nebyla ani zadna schanka. Opet jsme tedy pohledy dala jen nekomu, kdo slibil, ze je posle, tak snad i pozdravy z Koh Samui dorazi zpet domu. Asi po 45 minutach cekani jsme se dostali na lod, kterou poskytl mistni pristav jako posilu a tak jsme byli radi, ze se nemusim mackat nasardikovnani na nasem malem a tesnem tenderu. Kdyz jsme byli zpet na lodi, tak jsme jeste nedaleky ostrov pozorovali a fotili zapad slunce. Nas den se zdal byt naplneny a plny slunicka, plaze a more, presne tak, jak jsme si ho predstavovali a byli jsme radi, ze jsme na dvou odlisnych zastavkach v Thajsku meli moznost poznat tuto pro nas velmi novou zemi.
Wednesday, 9 March 2011
3. brezna 2011 – Laem Chabang, Thajsko – Pattaya – Sloni Vesnice
Kdyz jsme prijeli do Pattayi, tak jsme se prvne trochu rozkoukali, prece jen to byla nase prvni navsteva Thajska v zivote, a tak jsme chteli zjistit, co nas vlastne ceka. Pattaya byla kolem roku 1950 skvelym primorskym letoviskem, ale bohuzel potencial tohoto mesta byl velmi brzy objeven a plne vyuzit pro rekreovani prvni americkych vojaku a pak vsech dalsich vojsk, ktere se tou dobou ucastnili ruznuch konfliktu ve Vietnamu, Korei a dalsich asijskych zemich. Tato reputace krasu tohoto letoviska trochu znicila, takze dnes uz tam nenajdete pruzracne cistou vodu a temer opustene plaze, ale je to mesto, ktere se pomerne rychte rozrostlo a asi byste si ho nevybrali pro tydenni dovolenou u more. Nekdy je celkem tezke, hned vedet kam mate jit a co delat, kdyz vlastne nemate predstavu, kde co je a jak daleko to ono co hledate vlatne je. Celkem snadno a rychle jsme se zorientovali v mape a protoze jsme vedeli, ze prvni cast naseho dne chceme stravit tim, ze najdeme sloni vesnici, vydali jsme se za nasim planem a snem. Po trose stresu s najitim toho spravneho taxika, ktery nas opravdu odveze tam, kam chceme, jsme konecne mohli relaxovat a uzivat si okoli, ktere se pomalu promenilo z ulic plnych domu do zelene thajske dzungle. Asi po 25 minutach jizdy, kdy obcas meli pocit, ze nas ridic stale nevi, kam nas vlastne veze, jsme najednou uvideli slona a vedeli jsme, ze jsme na spravne adrese. Po trose nedorozumneni, kdyz jsme nasemu ridici meli platit 250 thajskych Bath, a dali mi disko na 300 TBH, on pry souhlasil na 350 TBH, tak jste si opet mohli uvedomit, ze na vychode je opravdu nutne vsechny ceny domluvit predem a pak se nenechat zvyklat tim, ze treba ridic taxiku, muze zmenit to co pretim rikal. Takze jsme jeste jednou podekovali a sli jsme zjistit, co nas ceka v te nasi vytouzene sloni vesnici. Jeste pro upresneni 50 Thajskych Bath je 1 libra takze asi 28 ceskych korun. Takze vidite, ze taxik byl opravdu za hubicku.
U okenka nas privital mistni pruvodce a nabidnul nam hodinovy trek na slonovi (1000 TBH za osobu). Nebylo tam zrovna moc rusno a tak jsme si rekli, ze to tedy zkusime. Prvne jsme dostali asi 5ti minutovou prednasku o sloni vesnici a potkali jsme se s malym pouze 4mesice starym slunatkem a jeho maminkou. Slunatko se jmenovalo v prekladu “Need Love” a bylo velmi hrave. Byl to skvely zazitek moci k nemu jit a pohladit si ho a pak si nechat jeho chobotkem pekne osliznout ruku. Kdyz jsme si s nim pohrali, tak jsme jeste za 100 TBH koupili asi 5 kilo bananu, protoze to je jedna s pochoutek, kterou sloni maji radi a rekli nam, ze je dobre mit s sebou na cestu banany. Pak uz jsme nastupili na naseho slona a vydali se na tuto velmi zajimavou prochazku. Nas pruvodce se jmenoval Shai a moc anglicky neumel, takze se staral o rizeni slona a my jsme si uzivali tento velmi nevsedni zazitek. Prvne jsme prosli celkem hlubokou rekou, ze nas slonik v jednu chvili byl az po hlavu pod vodou. Teda podle toho co nam Shai rikal, tak to byla pani Slonice a bylo ji 54 roku, coz je pry celkem mlady vek pro slona. V teto sloni vesnici je celkem asi tak 40-50 slonu. Jsou to vsechno prevazne sloni, co byli pouzivani pro tezkou praci v thajskych dzunglich. V dnesnich dnech pro slony neni dostatek prace v lesich a tak mistni lide musi najit zpusob, jak si sloni mohou vydelat na zivobiti. Takze vsechny penize ze vstupneho jsou pouzity primo pro krmeni a osetrovani slonu a proto jsou pro ne navstevnici tolik duleziti. Musim rict, ze ta hodinova prochazka byla opravdu velmi dlouha a cestou jsme si mohli prohlednout prirodu i mistni domy, protoze v nekolika pripadech jsme se prochazeli na nasi slonici primo pod okny normalnich lidi. Cestou jsme potkali dalsich asi 15 slonu, kteri prave odvezli vetsi skupinku navstevniku k rece, kde se chystali pouzit rafty. Dokonce jsme zahledli i opicku, ktera se jen tak houpala ve stromech. Podarilo se nam udelat nekolik velmi dobrych fotek a natocit a neco na kameru, takze bude zajimave se na to podivat, az to vsechno sestrihame a dame dohromady. Kdyz jsme se vratili do vesnice, tak jsme Shaiovi i slonice pekne podekovali, jeste jsme se s nimi vyfotili, nahrmili ji zbytkem bananu a sli jsme si jeste pohrat se slunatkem, ktere se za tu hodinu,co jsme ho nevideli pekne rozdovadelo a chtelo si hrat. Takze do mne zacalo jemne kopat a narazet zadkem, tak to bylo srandovni. Jeho maminka mi zatim nepozorovane vyfoukla jeste par bananu co mi zbylo a dokonce si je hezky i s tou igelitkou co v ni byly, tak si to cele nacpala do pusy, chtela jsem ji ten igelit jeste vytrhnout, ale uz bylo pozde. Osetrovatele vsak vypadali, ze to neni problem, asi ta taska byla vyrobena z nejakych prirodnich materialu a v brisku se ji hezky rozlozi. Slunatko jeste stihlo obtocit chobot okolo Chrisovi nohy a temer ho povalit a pak jsme se sli obcerstvit cersve nakrajenym melounem, ananasem a thajskymi jablicky. Jeste zbyl cas na zapis do knihy hostu a jake to bylo prekvapeni, kdyz jsem zjistila, ze tam dnes v ten samy den byla nejaka rodinka z Brna protoze tam nechali zapis v cestine a podepsali se, asi jsme se s nimi museli videt, ale v tu chvili uz museli byt pryc. Rozloucili jsme se s vesnici i se vsemi obyvateli vcetne slonu a vydali se zpet do Pattayi.
Obed jsme opet moc neresili a rychly sandwich bylo vsechno co jsme potrebovali a ledova kava nas osvezila, protoze to byl opravdu velmi teply den. Nemohla jsem odolat a trochu jsem se vykoupala v mori, i kdyz plaz byla trochu prelidnena, ale i tak to bylo fajn. Breh byl navic poset velkym mnozstvim skeblicek, ktere se mi velmi hodili pro par veci, co jsem chtela vyrobit a tak jsem si mohla vybirat ty pekne, co se mnou pojedou domu. Chris sedel na plazi a uzival si slunicka. Kdyz jsme se oba nabazili, tak jsme se sli podivat co skryvaji mistni trhy a obchody. Bylo opet z ceho vybirat a ja jsem se vzhledla v jednech satech, ktere jsem nakonec usmlouvala z puvodnich 600 na 350 TBH a Chris zase nasel hodinky, co schanel uz od nasi navstevy Hong Kongu a jeste potreboval 8GB USB, ktere jsme pro zmenu koupili za celych 750 TBH.
Sunday, 27 February 2011
25.- 26. unora 2011 – Hong Kong, spravni uzemi Hong Kong, China
25. unora 2011 – den 1 – Velky Okruh Hong Kongem - Nocni Trh - Mistni Speciality
Co si predstavite pod tim, kdyz nekdo rekne, ze byl v Hong Kongu? Je to neco velmi vzdaleneho a exotickeho? Mnoho barevnych svetel a vysokych budov? Samostatne uzemi pod spravou Ciny? Kosmopolitni mesto plne bank a davu lidi? Trhy a markety plne veci ktere chcete a take tech co vubec nepotrebujete? Levna elektronika ci falesne Rolexky, ktere od tech pravych vypadaji zcela k nerozeznani? Hmmm, tak mate skoro pravdu, Hong Kong je tak vsechno dohromady a jeste mnohem vice, je tezke ho popsat jednou vetou ci jednim odstavcem. Jak se tak nekdy rika: To si musite zazit!! K tomu co jsme napsala z otaznikem jen pridejte oznamovaci vetu a pak jeste dodam toto: Hong Kong ma 7.5 milionu obyvatel, tedy skoro stejny pocet obyvatel jako nase republika, asi jen o 2.5 milionu mene. Krome modernich vysokych budov tam najdete take ruzne historicke budovy vcetne budhistickych chramu, dale pak zelene parky, zelene pahorky a subtropicke lesy a bile piscite plaze s pruznacnou modrou vodou, moderni ulice plne znacnovych obchodu a o blok dale pak hned zase typicke uzke ulicky s trhy, ktere se linou stanek za stankem a u kazdeho najdete neco trochu jineho a vetsinou je to neco, co by se vam zrovna mohlo hodit.
V Hong Kongu je velmi snadne vyuzit mistni autobusy, dvoupatrove tramvaje a pak take vodni taxiky, ktere vas zavezou temer kamkoliv. Je to mesto, nebo-li vlastne stat, kde muzete koupit temer cokoliv, potkat kohokoliv a vetsina mistnich lidi je velmi pratelska a ochotna pomoci, i kdyz treba zrovna nevladnou zcela dobre anglickym jazykem. Dokonce tu maji i svuj Disneyland, takze nemusi do Parize ani na Floridu a nemusi je mrzet, pokud je tam nepusti. Hong Kong byl od 1. cervence 1898 “pronajat” ci prenechan na 99 let Velke Britanii a tedy byl samostany ale pod britskou spravou , 1. cervence 1997 byl pak navracen Cine, ktere pry slibila zachovat vsechny prava, ktere zde po 99 let platila. Hong Kong je velmi hrdy na svou nezavislost, i kdyz z toho co jsme slyseli mame trochu pocit, ze nejaka kontrola ze strany Ciny jiste byt musi, ale na druhou stranu, je to uzemi, kde jsou nizke dane a bohate banky, takze mozna je duvod, proc si politicke spicky tuto malinkou cast tak hyckaji a ponechali ji samostatny status.
Hongkongsti lide pry strazi sve hranice velmi tvrde, protoze uz tak je tam velmi tesno, takze kazdy novy imigrant z Ciny s sebou muze prinest pripadne problemy a opravdu neni moc kam se rozrustat, uz i tak kdybyste porovnali mistni panelaky, tak se ty nase 15 patrove, muzou jit zahrabat. Myslim, ze tak 40-50 pater je takovy standard. Pro vetsinu lidi i koupe bytu je celkem nakladna zalezitost a koupit dum si opravdu mohou dovolit jen velmi bohati lide. Prumerny dvouloznicovy byt, po prepoctu na koruny zacina nekde na 4 milionech korun. Od 11. kvetna 2011 je vyzadovana minimalni hodinova mzda 28 HKD (Hong Kongsky Dolar) coz je momentalne 2.25 libry a zhruba 64 korun na hodinu. Jiste jsou lide, co si vydelaji i mnohem vice, ale zase na druhou stranu mnoho zamestnavatelu tuto hranici nedorzuje a take jsme treba videli na autobusove zastavce plakat: “ Zamestnavateli, plat svym zamestnancum vcas a dodrzuj minimalni mzdu!” “ Za nedodrzeni pokute 35.000 HKD”, takze je to asi opravdu mistni problem a to prevazne v oblasti vyroby, kde se cenu pracovni sily snazi stlacit na minimum, aby dokazali konkurovat levnymi vyrobky.
Pro nas tu nas prvni den zacal hned v patek rano po 8.hodine, 25. unora, kdy jsme meli zarezervovany vylet “Velky Okruh Hong Kongem”. Chteli jsme ten den vyuzit teto exkurze a pak mit moznost vratit se tak, kde se nam bude libit. Arcadia dnes kotvila asi 10km od brehu v tak zvanem “Junk Bay” a proto jsme si myseli, ze prvne se budeme muset na breh dostat opet pomoci tendru. Vse bylo jinak a nase vyletni lod tak zvana “Junk Boat” pro nas prijela primo k nasi Arcadii, takze jsme pres takove male zelene molo nastoupili primo primo na nas Junk, ktery nas vzal na plavbu mezi Hong Kong Island – coz je jizni strana a samostatny ostrov - a Kowloon – ktery je na severni casti a je spojeny dale s uzemim nazvanem Nova Teritoria – Stale soucast Hong Kongu – a pak uz navazeje Cina. Pro uplnou predstavu, z jihu na sever je delka celeho Hong Kongu vcetne vsech ostrovu, ostruvku i pevniny asi 40-45 kilometru a ze zapadu na vychod asi take tak podobne. Takze je to asi stejne velkem uzemi jako mezi Nachodem a Hradcem Kralove, jen si mezi tim jeste predstavete ruzne velka jezera a jezirka J. Samotne hlavni mesto Hong Kongu, coz je Hong Kong, je asi tak velky jako Praha mozna spis Brno, opravdu o moc vetsi nebude, urcite nekolikrat mensi nez Londyn, a muzete ho celkem lehce prochodit jen pesky ci pouzit autobusy. Po asi hodinove malebne vyletni vyjizdce na teto lodi, kdy jsme se mohli kochot pobrezim na obou stranach a pozorovat zmet a ruznorodost budov i ostatnich plavidel kolem nas, jsme pristali v lodnim terminalu v Pristavu Victoria ( Victoria Harbour). Nase skupinka asi 30 lidi mela zlutou nalepku s cislem 5 a tedy jsme nyni zamirili do autobusu cislo 5. Nas mistni pruvodce, ktery se jmenoval Stanley a do Hong Kongu prisel s rodici s Ciny kdyz mu byly 2 roky v roce 1950, uz od zacatku vypadal, ze bude clovek na svem mistne. Velmi vystizne nas informoval o tom, co nas ten den ceka a jak to bude probihat a mluvil vzdy k veci a byl to konecne jeden z pruvodcu, ktery nas jen neterorizoval naprosto podivnymi informacemi, jako to napriklad predvedla nemecka panicka kdyz jsme byli na nasi posledni zastavce v Australii.
Stanley nam oznamil, ze nase prvni zastavka povede do jeho oblibeneho mista, ktere se jmenuje Stanley market a nachazi se na samem jihu Hong Kong islandu ve vesnicce Stanley. Trochu jsme se tomu podivili a v koutku duse pomysleli, ze snad to nebude trh, ktery ma Stanleyho rodinka na dvorku, ale to uz jsme z okna mohli pozorovat rozmanite budovy a pak jsme najednou prejeli pres kopec a budovy zmizeli a my jsme videli zelene kopecky a modre more, projeli jsme kolem jedineho golfoveho hriste - stat se celenem stoji 10 milionu HKD a cekaci listina je asi 5 let – a pak dale kolem Ocean Park, kde je jedno z nejvetsich akvarii v Asii a take tam ziji Pandy. Dale jsme projeli kolem dvou zcela uzasnych plazi: Deep Water Bay a Repulse Bay ( kteremu pry take rikaji Excuse me Bay), obe plaze asi tak 50 metru od brehu maji spustne ocelove site a to pry proto, aby pripadne zabranili zralokum dostat se az ke brehum. Trochu strasidelne to teda priznam, ale na druhou stranu aspon se tam clovek muze citit bezpecne, i kdyz by mne tedy nenapadlo, ze do tech zalivu by zraloci vubec mohli chtit zavitat. Asi po 40 minutach jizdy a totalnim kochani se okolim jsme pristali na autobusovem nadrazi ve Stanley ( zapomnela jsem jeste zminit, ze ve Stanley je take Stanley Plaz J ). Zde nam nas pruvodce Stanley rekl, ze mame presne hodinu na to, abychom se podivali po mistnim trhu, ktery tedy opravdu nevlastnila jeho rodina, a my jsme nevahali a pustili jsme se do objevovani. Byla to celkem nova zkusenost a mohli jsme tam najit spoustu hezky veci, od suvenyru, fotaku, hodinek, povleceni, obrazu, pres boty, kabelky vsech druhu a typy, ruzne druhy obleceni vetsina znackoveho, ktere byla jako druha jakost a neprosla testem a mozna i nejake padelky, ale na tom opravdu nesejde. Vsechno jsme si prosli, Chris si konecne nasel svuj vysneny anorak, ale byl to nakonec Trepass, ktery mimo jine vyrabi velmi drahe lyzarske obleceni, jeho bunda byla 100 HKD coz je si 8 liber takze asi 230 ceskych korun, a v techto cenach se pohybovalo skoro vsechno. Tricka od 50-100 HKD, boty trochu vice asi 100-300 HKD, Kabelky od 100-400HKD a tak podobne. Mozna podobne ceny jako v Cechach na vietnamske trznici, ale kvalita i vyber o nekolik trid vyse. A vsude se dalo docela dobre smlouvat, takze celkem to byla dobra zabava. Celkem tam mohlo byt pres 100 samostatnych stanku, takze hodina opravdu nebyla moc casu. Ja jsem koupila jen jedny nausnice a pro Vikcu Hongongke saticky – made in Hong Kong huraaa. Rekli jsme si, ze se tam jeste musime vratit, pokud se nam to podari druhy den. Kdyz jsme se vratili do autobusu a Stanley nas vsechny prepocital a rekl, aby ten jeden clovek co chybi se ihned prihlasil, tak jsme si zase vydali stejnou cestou zpatky ale opet bylo co objevovat. Upozornil nas na jeden asi 15-ti patrovy dum, kde vsichni obyvatele susili sve pradlo v oknech – maloktere byty maji balkony, byl to celkem zajimavy pohled. Pry tak pomahaji od globalniho oteplovani, protoze tim svym pradlem ochlazuji atmosferu J!
Nase dalsi zastavka byla v pristavu, kde se nase skupinka rozdelili do 3 lodek, kterym se rika Sampan Boat –Sampanska lodka – a ktere mistni lide vyuzivaji jako taxiky, aby se dostali do ruznych casti meste. My jsme byli na lodce s Trevorem a Jean (oni take meli zarezervovany tento vylet jako my) a take se Suzie a Ianem ( ty jsme predtim potkali na nekolika nasich vyletech ale hlavne v Baru u Bose Tisy na Pago Pago) a dalsi 2 pary ktere jsme neznali jmenem. Nasi lodku ridila takove postarsi pani, myslim, ze ji bylo tak pres 75 a umela jen cinsky, takze jen vydavala takove divne zvuky, ale vsichni jsme pochopili, ze na kazde strane muze sedet jen 5 lidi, abychom Sampan dobre vyvazili. Provezla nas kolem lodi, lodek, modernich jacht, plovouci cinske restaurace a opet jsme mohli pozorovat rozmanite pobrezi. Asi po pul hodine teto jizdy jsme byli zpet u brehu, kazdy jsme dali pani do jejich plastove nadobky disko a sli jsme se potkat zpet se Stanleym, abychom zjistili co pro nas ma dale pripraveneho. Bylo kolem jedne hodiny, takze pry byl cas na obed. Ten se podaval v Marina Jacht Clubu, coz byl asi i hotel a misto obedu na drevenych lavickach nekde venku, jak jsem si to predstavovala ja, tak jsme jedli ve 2. patre v mistnosti, ktera se spise hodila pro svatebni hostinu, nez pro turisty v kratasech, dzinach a trikach. Obrazky z naseho obeda jste uz videli, protoze jsem hned vyuzila volneho Internetu, coz byla jedinecna moznost hned dat par obrazku na blog. Obed byl opravdu vyborny a je to bajecny napad udelat takovy kruhovy podnos, ktery muzete otacet a vse tam na talirich naservirovat a pak se vsech 10 hostu u stolu muze delit o vsechny dobroty jen otocenim.
Po obede jsme se vsichni citili tak, ze se musime nekde natahnout a na 2 hodinky si zdrimnout, ale na tohle vubec nebyl cas. Nase dalsi zastavka byla ve vyrobne sperku, kde nam v 10-ti minutach popsali, jak co vyrabeji. Te pani co mluvila k nam jsme teda moc nerozumneli, protoze mluvila spise cinsky nez anglicky, ale to nevadilo. Meli jsme se podivat do vyrobny, jak tedy ty sperky delaji, ale asi jsme meli smulu, protoze vsichni pracovnici zrovna v zakulisi bastili sve obedy, takze jsme je v akci opravdu moc nevideli. Po te co jsme prosli vyrobnou se otevreli dvere do vystavni casti, coz byl hlavni duvod, proc nas tam zavlekli. Vsude byli skrine a regaly plne ruznuch sperku a drahych kamenu vsech druhy, barev a velikosti a za pultiky stali holky s kalkulckama, aby vam hned mohli prepocitat kolik co stoji na vase penize a neco vam vyhodne prodat. Tak jsme si to prosli, ockem mrkli na jejich mistni diamanty a rubiny, ktere opravdu byli moc pekne a cena je jiste vyhodnejsi nez v Evrope, ale zadny kamen za 100 HKD nam prodat zrovna nechteli, spis tak za 10.000, takze jsme se svorne s Chrisem i s Trevorem a Jean rozhodli, ze tohle trziste teda neni pro nas a pomalu ale jiste jsme se vytratili smer autobus. Kdyz se vsichni nabazili vsech sperku a obavam se, ze asi jen jeden clovek z tech nasich 30 si neco koupil, byli jsme pripraveni na nasi dalsi zastavku. Prvne nas musel autobus vyvezt do vysky asi 552 metru nad morem, kde je vrcholek zvany Peak Tower – take nejvyssi bod Hong Kongu - prevyseni je zruba 500 metru. Tam jsme meli opravdu krasny vyhled na cele mesto a okoli, takze jsme meli cas se podivat, udelat par fotek a take nakouknout do mistnich obchodu, ktere ale ani zdaleka nemeli to same kouzlo jako ty ze Stanley Marketu! Jednu dobrou vec jsme si tam ale preci jen koupila a to Flexi Mapu Hong Kongu, ktera byla zcela nepostradatelnym pomocnikem po cely zbytek nasi navstevy. Asi kolem 16. hodiny jsme od Stanleyho dostali listky na Tramvaj, ktera prvne pripominala zubatku na Petrin, ale pak byla malicko vice strmejsi, no vlastne docela hodne strma, ze opravdu musela jet jen velmi pomalinku, aby si nekdo nevykloubil krk, sedeli jsme totiz jeste navic vsichni pozpatku. Byl to zase dalsi uplne jiny zazitek a kdyz jsme prijeli dolu, byla tam obrovska fronta na cestu nahoru, takze jsme byli celkem radi, ze jsme se celkem bez problemu dostali dolu. Tato tramvaj je jednou z nejvetsich atrakci v Hong Kongu, takze si dovedete predstavit, ze je celkem popularni, jednosmerna jizdenka je 5 HKD, coz je asi 11.50 ceskych korun, takze pro srovnani o trochu mene nez jizdenka na Petrin, ta je dnes kolem 26 korun.
Kdyz jsme dole nastoupili do autobusu, citili jsme se, ze ten nabity den, nam dava celkem zabrat, ale nezapomneli jsme se kazdou minutu kochat. Stanley nam rekl, ze nas jeste nechce zavezt zpet do pristavu, protoze jsme na tom s casem velmi dobre a ze nas vezme jeste na jedno misto, ale ze o tom nesmime nikomu rict, protoze to neni v planu cesty a ostatni by si mohli stezovat, ze tam nebyli. Tak jsme mu vsichni svorne slibili, ze to nikomu nerekneme a on nas vzal k Hong Kongskemu vystavnimu centru, kde je pamatnik – Zlaty tulipan – ktery zde byl umisten v roce 1997 a symbolizuje znovuspojeni Hong Kongu s Cinou a take zarucuje Hong Kongu svobodu a samostatnost, takze jiste pochopite, ze to ma pro mistni obyvatele velky vyznam a je to take popularni zastavka pro cinske turisky. Zde jsme meli hezky vyhled na druhou stranu Vicroria Harbour na cast ktera jak uz jsme zminila se jmenuje Kowloon. Takze jsme si vyfotili tulipan a take protejsi stranu a divali se, jak se vsichni mistni foti s tim tulipanem. Dokonce tam bylo asi 6 stanku, ktere pouze meli fotografove, kteri vas vyfotili a hned na tiskarne vam udelali fotku, abyste mohli odjet domu ze suvenyrem. Nas tedy nikdo moc neotravoval, protoze asi vedeli, ze Evropani opravdu nemuseji mit fotky z Tulipanem, kdyz si muzou zajet do Holandska. Pak uz byl cas vydat se zpet do pristavu – Government Piers – kde nase dnesni exkurze mela skoncit a my mohli nasednout zpet na lodku, ktera nas mela dovezt zpet na Arkadii.
Kdyz jsme dorazili do Pier 4, ktery byl na celou dobu rezervovan pro nase transportni lode, fronta lidi co chteli jet zpet byla celkem dlouha a my jsme vedeli, ze cesta bude trvat asi 45 minut. Meli jsme v planu se vecer vydat zpet do ulic a zacit objevovat mesto tak trochu po svem. Rozhodli jsme se tedy zustat na brehu a pokracovat dale. Presli jsme o 3 mola dale, kde byla stanice pro Star Ferry, coz je lodka, ktera spojuje Hong Kong Island a Kowloon. Jedna cesta je 2 HKD a je to prejezd asi 10 minut. Jelikoz stranu Hong Kong Islandu jsme jiz meli tak trochu prozkoumanou, rozhodli jsme se prejet lodi do casti Kowloon. Plne vybaveni Flexi mapou jsme si byli celkem jisti, ze se nemuzeme ztratit. Kdyz jsme na druhe strane, po odmitnuti nekolika prodejcu, kteri nabizeli velmi vyhodne Rolexky a pak tech co nam zase chteli usit obleky na miru, tak jsme si vydali pesky zkrs Kowloon Park Drive, kde jsme asi po 250 metrech objevili Kowloon Park, ktery byl velmi pekny a delil se na nekolik casti. V jedne casti byli stromy a fontana, v dalsi byli ruzne sochy, pak tam byla Cinska cast a pak zase jezirko s zivyma zelvickama a na konci bylo bludiste z zivych plotu. Tak jsme si to vsechno hezky prosli a prohledli a slunce zatim pomalu zapadalo. Dale jsme pokracovali po Nathan Road dale na sever. Nathan ulice byla lemovana barvamy a obchody a tak jsme se propletali mezi tim vsim. Cil nasi cesty byl asi 2 kilometry od pristavu na ulici Temple, kde mel byt nocni trh a my jsme si to chteli prohlednout. Kdyz jsem z Nathan ulice zasli do bocnich ulicek, tak jsme mohli videt, citit a zazit skutecny zivot mistnich lidi, videli jsme nescetne mnozstvi malych restauraci ci spise takovych rychlych obcerstveni a vsude bylo plno lidi, mozna to bylo i tim, ze byl patek vecer. Takze to opet byl celkem nepopsatelny zazitek.
Kolem sedme hodiny jsme konecne dorazili do Temple street, coz je ulice na ktere probiha nocni trh. Stanky uz se zacali pomalu otvirat a tak jsme nelenili a sli jsme se podivat, co to vlastne nabizeji a opet tu bylo vsechno mozne od “znackoveho” obleceni pres hodinky, ruznou elektroniku, mistni oblecky a suvenyry, kabelky, slunecni bryle, ruzne sperky a ozdoby, hracky, proste cokoliv. Prosli jsme celou Temple street a pak jsme se druhou stranou vraceli, kdyz jsme ale dosli tam, kde jsme zacali, najedou tam pokracovali dalsi stanky a tak jsme sli dal a objevovali jsme nove a nove veci. Nic moc jsme nenakoupili, Chris objevil hezkou kozenou brasnu, kterou nakonec usmlouval na 320 HKD a tu si i koupil, Jean si koupila za 160 HKD polarizovane slunecni bryle “Okley”, jsou to sice padelky ale vypadaji uplne stejne, takze o co go J a jeste jsme koupili par drobnosti. Asi kolem pul devate uz jsme stanku a nakupovani meli celkem plne zuby a rozhodli jsme se, ze najdeme nejake misto na mistni veceri. Netrvalo dlouho a objevili jsme Malajsko-Cinsko restauraci, kde jsme i zakotvili a dali jsou si veceri. Chris mel Kureci Kari a Trevor mel Kari z hovezich prsou – nikdy jsem teda asi nejedla hovezi prsa, zda se to vubec da jist – a Jean a ja jsme si dali Malajske Kure, co bylo uplne super, v takove pomerancove omacce s vajickem, parkem a hraskem. K tomu vsemu jsme meli cinske pivo a hezky jsme si tu mistni specialitu spolecne vychutnali. Restaurace to byla takova spise jak rychla jidelna, takze jsme tam byli take jedini turisti jinak sami mistni lide a to bylo to spravne, co melo atmosferu a co jsme si prali. Kdyz jsme asi o dve hodiny dele vysli ven, byl tam najednou zase Hong Kong plny svetel svetel a nocniho zivota a my ctyri totalne unaveni, ale nadseni a plni dojmu z toho celeho dlouheho dne. Byl cas se vydat zpet do pristavu a chytit Star Ferry, protoze posledni lod odjizdela ve 23:30, my jsme stihli tu co jela ve 23:10, opet jsme si museli koupit kazdy jeden zeton, kazdy za 2 HKD a hodit jej do turniketu, aby nas pustil dale na lod, kde jsme obsadili jednu z drevenych lavic a vsichni vypadali totalne znicene, ale i tak jsme jeste meli dost energie udelat par fotek z cesty. Pak jsme presedli na nas lodni tendr, tedy dalsi lod a cekala nas jeste 40 minutova cesta zpet na Arcadii, kam jsme konecne kolem pulnoci prijeli. Zcela vycerpani a plni pocitu, ze jsme z toho dne opravdu meli co nejvic,jsme jeste rychle museli udelat plan pro nas druhy den v Hong Kong, protoze tentokrat jsme meli v planu HK OYO – Hong Kong On Your Own – Hong Kong bez pruvodce. Chris, Jean ani Trevor nemeli zadny extra napad a hlavne chteli jit uz spat, tak jsme navrhla, at vyuzijeme toho, ze mame cely den,ale jeste se musime dostat na breh, takze at se sejdeme v 7:30 a vyrazime tenderem na breh v 7:45. Musim rict, ze nikdo si nemyslel v tu chvili, ze je to dobry napad, ale rozhodli se mi neodporovat a bylo dohodnuto. Dosli jsme do nasi kabiny a velmi rychle ulehli a sli spat, protoze nas cekalo asi jen 5 hodin spanku a vedeli jsme, ze budeme potrebovat sily na sobotni den.
26. unora 2011 – den 2 – Hong Kong OYO (On Your Own) nebo-li bez pruvodce – Ztraceny hlas – Lov za Laptopem
Pokracovani bude zitra,dneska uz jdeme spinkat, tak dobrou noc a sladke sny!
Subscribe to:
Posts (Atom)