Tuesday, 15 March 2011

12. brezna 2011 – Mumbai, India




Kdyz jsme se dnes rano probudili uz pred sedmou hodinou, tak nase lod byla jiz bezpecne upevnena u mola pristavu temer v srdci Mumbaje. Vedeli jsme, ze uz kolem osme hodiny budeme moci na breh a tak jsme ten sobotni den chteli zacit co nejdrive. Asi pred dvema tydny jsme se rozhodli zrusit vylet, ktery jsme pres P&O meli zarezervovany a vedeli jsme, ze tu dnes chceme nezavisle objevovat tuto zemi a mesto tolika protikladu. Chris z pocatku moc rad nebyl, protoze preci jenom je to cast s

veta, kde situace a pomery jsou trochu jine nez treba v Evrope, Americe ci Australii, ale i tak nakonec uznal, ze to je preci jen lepsi resen

i, ze byt v konvoji autotobusu a napospas spolupasazerum, ktere si nemuzete v tu chvili uz vybirat. My jsme se rozhodli vybrat nase partaky sami a proto jsme spolecne s Trevorem a Jean jiz nekolik dni pred pristanim v Mumbaji co nejpresneji planovali trasa nasi vypravy a co chceme videt a zazit. Nabiti informacema jsme se v osm hodin sesli na nasem znamem miste v Globe Divadle, cestou kopili jeste mistni znamky na recepci a tentokrat dvermi hned po prave strane recepce jsme vystupovali na breh. Ja jsem jeste slibila Jenifer, coz je jedna slecna co pracuje na recepci a pochazi z Indie, ze vezmu kufr, co chce vzit na breh a dam to jeji sestre. Posadka totiz nesmi zadna vetsi zavazadla odnaset z lodi, asi maji strach, aby jim v Indii a na Filipinach, odkud tak 80% posadky pochazi, nekteri takzvane nevzali roha. Kazdopadne ja jsem nemela problem s timto pomoci, i kdyz od Chrise a nasi dalsich pratel jsme dostavala tisice duvodu, proc to nedelat a jejich priklady a myslenky, co by se mohlo stat pochazeli primo z cerne kroniky. Takze i kdyz me tvrde zrazovali od toho pro nekoho neco brat na breh, ja jsem se nenechala podryt a stala jsem si za svym podivat se, co v tom kufru opravdu je a pak udelat jak jsme slibila. Jenifer se poradilo dostat jiz zminene zavazadlo plne obleceni a bot, ktere vyhodne nakopila v Malaysii, Thajsku a Hong Kongu, na breh jiz pred sedmou hodinou, takze se vsem velmi ulevilo, ze moje zodpovednost odpadla a ja nebudu muset jit do Indickeho vezeni, kde mne jiz vsichni krome Chrise temer videli. Vazne je tragicke, jak jsme ovlivneni ruznymi pribehy a filmy, az se sami bojime neco zcela normalniho pro nekoho udelat. Kdyz jsme se tedy dostali na breh, privitali nas tam 4 indicke damy v tradicnich sari a vsem udelali takovou tu cervenou tecku na cele, to znamena, ze vas vitaji v zemi v miru a stavate se jejich sestrou ci bratrem. Pak jsme jeste vsichni 4 zapozovali pred lodi , jelikoz nasi fotografove se snazi ulovit co nejvice fotek, aby si je pak lidi koupili, toto je jediny zpusob, jak si mohou vydelat nejake penize, protoze jsou pouze na provizi.

Pak uz jsme prosili terminalem, vymenili jsme libry na mistni penize Rupees. 1 libra je v tuto chvili asi 70 Indickych Rupees. Dale jsme pokracovali kolem kolony autobusu, kteri cekali na pasazery, kteri byli na organizovanych exkurzich. Az jsme do sli k zelene brane, kde jsme vsichni museli predlozit specialni zlutou karticku, diky ktere jsme byli pusteni na breh. Jeste jsem zapomnela zminit, ze asi 2 dny pred prijezdem do Indie, jsme vsichni museli na lodi projit setkanim s Indickym Imigracnimi uredniky, kteri nam dali razitko do pasu, zkotrolovali zda kazdy ma Indicke vizum, ktere jsme si poridili pred odjezem na tuto cestu, a pak kazdy dostal onu zlutou karticku, ktera mu umoznovala cestu z pristavu a opet zpet do pristavu. Celkove je to hodne papirovani a velka byrokracie, ale v zemi, ktera ma temer miliardu obyvatel to asi ani jinak nejde. Kdyz jsme tedy prijeli do Indie, pak uz jsme pas nikde ukazovat nemuseli, jen se proukazat zlutou kartou.

Kdyz se prosli zelenou branou, vedeli jsme ze ted budeme muset najit ten spravny taxik, ktery nas odveze vsude tak, kde se chceme podivat. Jen co jsme tou branou prosli, sesypalo se na nas tak 15 ruznych ridicu taxi, kteri nam za kazdou cenu chteli nabidnou sve sluzby. Vedeli jsme, ze jen v Mumbaji samotne je neco pre 70,000 registrovanych taxiku, takze bude z ceho vybirat. Jednu chvili jsme meli pocit, ze aspon polovina ceka prave v tomto pristavu, kdyz se na nas ze vsech stran vrhli. Puvodne jsem rekla, ze budu vyjednavat ja a chtela jsem najit nekoho, kde nebyl tak desne nazaveny dostat nas do sveho taxiku. Zatim co Jean byla jiz ve vyjednavani pravdepodobne s jednim z nejdravejsich podnikatelu, ktery nas za celych 2000 Rupees chtel dovezt tam kam budeme chtit. Vedeli jsme, ze 500 Rupees je asi tak ta spravna cena, na kterou jsme se po necelych 5 minutach dostali. Drive nez jsme vedeli jsme sedeli v taxiku znacky TAG zlutocerne barvy, do ktereho jsme se akorat tak ve ctyrech plus ridic vesli. Nas ridic se jmenoval Javeed a pri prvni prilezitosti ukazal svuj zajem dostat se do Anglie a nabidl Trevorovi, ze bude jeho osobnim ridicem, cemuz jsme se vsichni vcetne Javeeda zasmala, i kdyz mozna on to myslel i trochu vazne. Nase prvni zastavka byla tak zvana Dobbi Ghats, nebo-li verejna pradelna pod sirym nebem, kam si lide, co si to mohli dovolit nechavali posilat sve pradlo, kde za 10 RP za kus bylo vyprano a opet doruceno zpet k nim domu. My jsme zaparkovali v takove ctvrti hned vedle mostu, a kdyz nam Javeed rekl, abychom sli ven, tak jsme chvili meli pocit, ze nas chce vlakat do nejake pasti. Vysli jsme po schodech nahoru a pak jsme z mostu opravdu pod nami videli onu verejnou pradelnu. Bylo jen neco kolem pul devate, a zde uz vyselo velke mnozstvi vypraneho pradla, cervenobile ctvereckovane kosile, ktere pry jsou z hotelu a pak zase zelene a modre plaste, ktere patri nemocnici. Chvili jsme na cely ten provoz nevericne koukali, videli jsme, ze maji 4-5 velkych kamenych kadi, kde je voda od velmi nepruhledne asi poradne spinave, az po zcela cistou a pruzracnou vodu. Vyfotili jsme par fotek, ale nejak jsme nemeli odvahu vytahnout kameru. Mozna trochu diky mensimu prekvapeni a pak take po schodech, kde jsme stali, neustale chodili lide nahoru a dolu a tak jsme si mozna az moc pripadali jako turiste. Kdyz jsme asi po 15 minutach odchzeli, videli jsme ze na most dorazil i organizovany vylet z lodi, takze to opravdu byla ta spravna pradelna, kam jsme se meli dostat. Kdyz jsme se vratili zpet do auta, tak nasi dalsi zastavkou meli byt mistni zahrady. Jsou nazvana vysute zahrady, ale spise by se meli jmenovat zahrady na kopecku.

Cestou do “Hanging Gardens” jsme si vsimli, ze po kolem cesty mnoho lidi prodava limetku a asi tak sedm zelenych chilli papricek na jednou provazku, a pak nektere auta meli tuto ozdubku povesenou na vyfuku sveho auta. Zeptali jsme se Javeeda co to znamena a o nam rekl, ze je to lucky charm – talisman pro stesti - a ze to zajistuje uspesny business, tak ho napriklad taxici vozi na vyfuku a dalsi ruzne firmy a firmicky si ho kupuji, aby se jim v podnikani dobre vedlo. Ona vubec tahle cast sveta, uz od Hong Kongu pres Vietnam, Thajsko, Malajsie, Singapur az po Egypt, je velmi poverciva a maji ruzne veci a vecicky, kterym veri a davaji celkem velky vyznam a take se jimi ridi. Takze po ceste do Zahrad jsme pozorovali deni kolem nas, co lide delaji, jaky je provoz, tu a tam se pres cestu prochazela krava, proste totalni chaos a zmatek, ve kterem se vsak mistni lide dokazali orientovat. Co se tyce pravidel silnicniho provozu, tak ty zde vsechny totalne pozbyvali jakykoliv vyznam. Pokud si vzpomenete, jak jsem popisovala pouzivani klaksonu ve Vietnamu, tak tam to bylo velmi organizovane a melo to jeste nejaky smysl. V Mumbaji troubili vsichni a stale a nikdo nevedel presne proc a nac. Takze byly chvili kdy jsme se v taxiku drzeli sten, kdyz jsme se k autu vedle nas priblizili prilis mnoho. Javeed nas vsak uklidnoval, ze on je pojisteny, takze se neni ceho bat, coz nas tedy nejak velmi neuklidnilo. Po adrenalinove jizde jsme zaparkovali pred vstupem do Vysutych zahrad, ktere se podle vseho nachazeli v bohatsi casti Mumbaje. Sli jsme si je prohlednou z blizka a opravdu byli velmi ciste a udrzovane, takove oaza mezi tim vsim chaosem a spinou. I kdyz bylo jen neco po pul desate a temer nikdo tu jeste nebyl, tu a tam nas zahledl nejaky prodejce a doslova za nami utikal, aby nam nabidl pohledy ci pavi pera, coz se ukazalo byt nejcastejsi prodejni artikl poulicnich prodejcu. Kdyz jsme se nasytili klidu a zahrady, mne bylo za 50 rupees vnuceny 2 pavi pera, kterych jsem se pozdeji zbavila, tak jsme sli najit naseho ridice a vydat se zase o kousek dal. Vyuzili jsme chvilky klidu a udelali jsme si par fotek s Javeedem i jeho taxikem. Nase dalsi zastavka byla v Ghandiho dome, kde jsme si prohledli nejen exterier, ale take rozsahlou sbirku knih v jeho knihovne. I zde bylo asi tak 15 ruznych prodejcu, ktery se nam snazili prodat kabelky, naramky, sperky, pohledy a pavi pera. Dokonce i tak sestilete deti meli celkem dobre vyvinute sve vyjednavaci schopnosti, coz bylo castecne usmevne, ale na druhou stranu i srdcervouci. Tentokrat jsme odolali a nekoupili nic z toho, co opravdu nepotrebujeme. Kdyz jsme pokracovali dale, tak jsme slibili Javeedovi, je pujdeme do obchodu, tak nas chtel vzit. Ten jsme si prosli, ale vetsina veci zde byla velmi predrazenych a nic se nam stejne ani nelibilo.

Bylo asi pul jedenacte a my jsme za tu chvilku stihli videt vsechno na co jsme taxika potrebovali. Byli jsme jen asi 200 metru o Gate of India (Brana Indie), takze jsme se s Javeedem rozloucili, zaplatili jsme mu 500 RP a jeste par drobnych navrch za jeho dobre sluzby, vzali jsme si jeho cislo pro pripad, ze priste budeme potrebovat taxi, tak muzeme zavolat primo jemu, a vysli jsme Mumbaj objevovat uz jen po svych. Prosli jsme pres policejni brany k Brane Indie, kterou jsme si zblizka prohledli. Vetsinu navstevniku zde tvorili Indicti turiste, nekteri s nich si rozdelali na prostoru pred Branou noviny, na ktere si sedli a pojidali podivne pamlsky, ktere my ani nezname. Jednu chvili jsme na ne jen tupe zirala a nechapala, proc by nekdo neco takoveho a na miste, kde si oni na betone posedali, chtel vubec jist. Bylo to zvlastni a zajimave vstrebavat atmosferu tohoto mesta. Kdyz jsm se jen tak prochazela, tak se mne dva nahodni lide zeptali, zda jim muzu udelat fotku, tak jsem sla, ze je vyfotim, ale co oni chteli bylo, udelat si fotku se mnou!! Byl to trochu sok, ale pry je pro ne velmi netypicke videt nekoho se svetlimy vlasy a opravdu krome nas tam tolik bilych turistu nebylo, takze jsme byli takove mensi atrakce. Kdyz jsme stali na namesticku pred Branou Indie, tak jsme si uvedomili, ze tohle je presne to misto, odkud byli loni vysilany prime prenosy BBC a dalsich televizi, kdy byl teroristicky utok v hotelu Taj Mahal. Ten se honosne rozprostiral jen asi 50 metru od mista, kde jsme stali. Jenifer nam tam doporucila zajit, takze kdyz uz jsme byli tak blizko, chteli jsme se podivat, co je tedy vlastne uvnitr. Taj Mahal ma dve casti Stary Taj – nizsi historicka budova - a Novy Taj – novejsi asi 30 patrova budova -, ale obe do sebe velmi dobre zapadaji. Pred vstupem jsme museli nechat prohlednou nase cestovni brasny a take se nechat prohlednou za zavesem, zda neneseme nejakou bombu. Byl to asi prvni hotel, kde jsme takovouto prohlidkou nekdy museli projit. Kdyz jsme vesli do prostoru recepce, byl to pocit jako kdyz vejdete uplne do jineho sveta. Vsechno bylo ciste, krasne, prijemne chladne a oci meli na co koukat. Sli jsme se podivat i do zahrady, kde bylo velkem mnozstvi tropickych stromu a take velky bazen. Prochzeli jsme si prostory a chteli jsme najit Sea Lounge, kde jsme si chteli dat neco k piti. Ten jsme po projiti spletitych a zdobnych koridoru a schodu nakonec nasli, prosli jsme i kolem vitriny, kde byli fotky a podpisy vsech slavnych osob, ktere hotel nekdy navstivili od Obamy, pres Bushe, Roberta Redforda, Richard Geera, Brigit Bardot az po krale a kralovny. Sea Lounge mel pekny vyhled na zaliv a bylo tam prijemne chladno a tak jsme si krome caje, ledove kavy, pomerancoveho dzusu a ruzove limonady jmenem Moulin Rouge, dali i neco maleho k jidlu. Nebylo sice ani poledne, ale vsichni jsme meli hlad a navic jsme si nebyli jisti, zda neco dalsi najdeme, az pijdeme dale do ulic. Takze muzu ted rict, ze jsme obedvali v hotelu Taj Mahal.

Nase dalsi cesta vedla do ulice zvane Colaba, kde se meli nachazet mistni obchody a take mistni trh. Colabu jsme nasli velmi lehce a byla jen asi 5 minut chuze kdyz jsme vysli z hotelu Taj Mahal. Meli jsme v umyslu koupit par suvenyru, ale tento umysl se velmi rychle zmenil v nase neustale prchani od prodejcu, ktery by nam strasne radi neco prodali a nedali nam vlastne zadny prostor podivat se, co maji a zda by se nam opravdu neco nehodilo. Dalo by se rici, ze jsme celou Colaba Causewau proprchali se strany na stranu a nekoupili vubec nic. Dale jsme prosli kolem byvaleho Muzea Price z Walesu, ktere je ted prejmenovane na nove indicke jmeno, dovnitr jsme se rozhodli nejit a jen jsme si ho prohlizeli z venku. Zde mi jeden z detskych prodavacu prodal mapu Indie, takze mam neco so nepotrebuji, ale aspon on mel radost. Kdyz jsme asi po dvou hodinach chuze zjistili, ze uz jsme videli vse co jsme chteli a bylo teprve kole 14.hodiny, Chris i ja jsme vedeli, ze se chceme vratit na lod. Jean a Trevor jeste chteli najit nejake obchody, protoze meli na svem liste darky, ktere zde chteli koupit. Mne se podarilo najit obchod s pranima a dve k narozeninam jsem tu koupila, potrebovala jsem jen jedno, ale z nejakeho mne zatim neznameho duvodu jsem kopila dve. Pak uz jsme se Chris a ja vydali zpet do pristavu, tentokrat pesky a jeste jsme prochzeli mistni ulicky, kde se stale neco delo, ale vsechno tu bylo tak spinave a divny zapach se valil z ruznuch casti. I kdyz jsme neco takoveho cekali a bylo nam receno, ze se musime divat pres vsechnu spinu a videt za tim vice, tak to bylo velmi tezke. Vsichni jsme se tak nejak schodli na tom, ze velka cast lidi je tu hodne lina a kolikrat jsme videli skupinku tak 6-7 muzu, jak jen tak sedi na chodniku a snazi se prodat 10 obrazku. A vlastne se ani nesnazi a jen tam tak sedi, machaji nohama a nedelaji vubec nic. Urcite se tu najdou i pracoviti lide, ale bohuzel vetsina tech lidi, co jsme tu na ulicich potkali maji takovy pristup, ze kdo nic nedela, nic nezkazi a podle toho i toto mesto vypada. To, ze se tu po velke casti mesta vali spousty odpadku a spiny, se nijak zvlast moc omlouvat neda. Asi ze vsech techto duvodu a vsech lidi, co chteli neco prodat a take zebraku, prevazne zen s malinkymi detmi, tak nas ted den a kultura tak nejak zmohlo, ze jsme se z toho potrebovali trochu zpamatovat a vydychat. Takze vsude jinde jsme se na lod vzdy vraceli jako posledni, ale dnes jsme v budove terminalu byli uz kolem pul treti. Ja jsem si jeste prosla obchody, co tu byly, kde opet vsechno bylo naprosto nenormalne predrazene, ze i veci ktere byste treba chteli, svou premrstenou cenou naprosto odradili. Chris pak jeste zkousel najit nejaky Internet a ja jsem zahledla v druhem patre Duty Free a tak jsem se tam sla podivat.

Byl to mensi obchod, kde byl prevazne alkohol, cigarety, caj, kava, limonady a pivo. Kdyz jsme vesla dovnitr, tak tam na bednach sedeli takovi dva kluci, co vypadali, ze jsou bud pasazeri od nas z lodi, co mozna nejaci hudebnici, a nebo mozna vojaci z mistnich namornich lodi. Dala jsem se s nimi do reci a byla jsme trochu prekvapena, ze tam jen tak sedi a piji pivo (na vetsine mist je alkohol prodavat ci pozivat v Indii zakazane, najdete ho prevazne jen v hotelech a lepsich restauracich) a kdyz mi take nabidli pivo, byla jsme po dni kdy bylo v prumeru kolem 35 stupnu celkem vyprahla, tak jsme po chvilce zavahani docela rada prijala. To uz se ve dverich Duty Free objevil i Chris a take jedno pivo hned dostal. A tak jsme tam tak sedeli a popijeli mistni pivo a povidali si. Evan byl kapitanem jachty a Jason byl jeho pomocnik, ktery mel prevazne na starost bezpecnost na jejich lodi. Jejich jachta ( asi 30metru dlouha lod) byla take v pristavu a oni momentalne meli na palube 6 celkem zamoznych pasazeru, ktere plavili tam, kam tito lide zrovna chteli jet. Pro nas oba to bylo fascinujici poslouchat, jak se tahle pomerne mala lod dostala z Anglie a do Mumbaje, kdy museli mimo jine take proplout kolem Somalska, kde se nachazi teritorium novodobych piratu, a jak ted jsou v Mumbaji a kotvi to na pet dni a oni jako posadka nemuzou jit ani z pristavu ven a jen cekaji, az se jejich pasazeri vrati zpet. Jejich dalsi cesta mela vest nekam ke brehum Mauriciusu a Mozambiku, ale presne si jeste nebyli jisti, kam to vlastne pojedou. Evan a Jason zase byli fascinovani tim, jak je nase lod velka a co tam vsechno je, a jak plujeme uz 3.mesic a tak bylo zajimave vymenovat si historky a zkusenosti. Tak jsme si tak porovnavali tyto dva odlisne svety, my si tak trochu prali byt na jejich lodi a mit trochu odlisny zazitek z takove jine cesty, kde se o sebe musite starat sami. Oni dva zase na druhou stranu snili o tom, jak se budou plavit na velike lodi, kde je od kina, divadla, knihovny, restauraci a vsechno na co si temer vzpomenete, jedine co tam chybi je cistirna, coz je zase jiny pribeh, ktery je o Trevorovi, ktery se snazil vycistit jeho oblek a to se nejak nedari. Dnesni den 12.brezen byl take den kdyz Evan slavil narozeniny, takze jsem byla rada, ze mam jedno narozeninove prani navic, ktere jsme pro nej mohli hned na miste napsat. A tam mel Evan radost a my jsme zase byli radi, ze maji radost a to bylo super. Ukazalo se, ze oba dva bydli v Marlow, co je jen asi pul hodina jizdy od nas z Crowthorne, a my take do Marlow jezdime obcas neco nakupovat, a take protoze je to pekne mestecko hned podel brehu Temze. Takze jsme tam s nimi asi pres dve hodiny sedeli a bylo to velmi zajimave sedet v Duty-Free obchode v Indii a popijet pivo. 7 zamestnancu, kteri tu pracovali, z nichz 6 vlastne nemelo moc co na praci, tam take jen tak sedeli a divali se na nas a usmivali se a my zase na ne. Evan i Jason (kteri oba puvodem pochazeji z Jihoafricke republicky, ale ted ziji v UK) rekli, ze se nam ozvou, az se vrati zpatky domu a pujdeme s nimi v Marlow na obed. Tak uvidime, snad se s nimi opravdu v UK setkame a budeme si moci vymenit zazitky ze zbytku nasich cest. Dala jsem Jasonovi jeden z mych pohledu, aby ho mohl napsat pro jeho dve sedmilete dcery a tak i Jason, ktery zase slavi narozeniny 15.brezna, byl rad a my byli radi, ze jsme mu mohli udelat radost. Cas se pomalu nachylil k 17.hodine a my jsme se rozloucili a vyrazili zpet na palubu, kde jsme do 17.hodiny take mohli poslat nase dnesni pohledy.

Kdyz jsme prisli zpet do nasi kajuty, tak jsme si jen odlozili veci a sli jsme ven uzivat si zapadu slunicka a jen tak jeste vstrebavat tu indickou atmosferu kolem nas. Byl to velmi plny den a snad to je z mych zapisku i citit. Myslim, ze jsme za tech par hodin stihli ochutnat jak chutna Indie. Meli jsme take vetsi pochopeni, proc pro vetsinu Indickych cisniku, kucharu, pomahacu a dalsich clenu posadky, je prace na lodi tak zajimava, protoze je videt, ze v Mumbaji to vazne neni lehke a kdyz jen tohle jedno mesto ma 14 milionu obyvatel, tak mit dobrou praci, neni uplne normalni zalezitost. Nam se Mumbaj libila a dokazali jsme pres veskrou spinu I chudobu prohlednout dovnitr. Je to zcela jina kultura a jiny zpusob zivota nez na ktery jsme v Evrope zvykli a mozna proto je to tak fascinujici tuto zemi videt a pozorovat. Urcite stoji za dalsi navstevu a bylo by skvele videt i dalsi mesta a mista, ktera k videni jsou. Pokud budete mit nekdy moznost Indii navstivit, urcite tuto sanci nepropasnene. Jen jedte to teto casti sveta s otevrenou mysli a bez ocekavani, prohlednete za spinu a chudobu a uvidite, ze vas tato bajecna zeme prekvapi. Nas jiste prekvapila a to vsech moznych slova smyslech, takze jsme radi a citime se pocteni, ze jsme se tu mohli alespon na jeden den zastavit a setkat se s mistni kulturou a lidmi. Jak rika jedna upoutacka na BBC “Incredible India” ja bych jen pridala “County full of surprises, beauties and contradictions”.

No comments:

Post a comment